"Kdo jsi, Pane?" (Začalo to zklamáním 19)

Takový strach Saul ještě nepoznal. Leží na zemi a přemýšlí, co se to vlastně děje. Nakonec si dodá odvahu, zvedne svou hlavu a se zavřenýma očima se zeptá: "Kdo jsi, Pane?" Hlavu hned zase boří do země, protože oslňující záře, vycházející z toho neznámého, prochází i skrze víčka.

Neznámý, ze kterého vychází nesnesitelná záře, odpoví: "Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ. Teď vstaň a vydej se do města. Tam ti řeknu, co máš dělat!" Z hlasu neznámého vyzařuje nesmírná autorita a moc. Saul se zvedá, aby splnil příkaz.

Jenže, je tu problém. Když otevře oči, nic nevidí. Ještě před chvílí se utápěl v nesnesitelné záři, kterou najednou střídá absolutní tma. Saul chvíli šmátrá okolo sebe a hledá nějaký záchytný bod. To si ho už ale všímají muži z jeho doprovodu, kteří pochopili, že se něco děje. Slyšeli sice nějaký hlas, ale nerozuměli mu a navíc nic neviděli, protože Ježíš se ukázal jen Saulovi.

"Pane, co je s tebou?", ptají se mladého farizea. "Nic nevidím! Jsem najednou slepý. Odveďte mne, prosím, do města," žádá Saul, na jehož tváři je patrné, jak je tím vším šokován. Muži ho dovedli ke kočáru a on se opatrně posadil dovnitř. Nejdřív si myslel, že je jen oslněný slávou Ježíše a že to za chvíli přejde. Jenže, teď už jsou ve městě a on stále nevidí.

Nakonec se ubytoval v domě Judy, který, jak později Saul zjistí, patří také ke křesťanům. Ve svém pokoji zůstal sám. Křesťané po setkání s ním z pochopitelných důvodů netouží a on zase po setkání s Ježíšem nemá chuť něco vysvětlovat svým židovským spojencům. Takhle si tedy svůj příjezd do Damašku nepředstavoval.

Celé tři dny nic nejí, protože se postí. Ve svém pokoji je sám a tak ani neví, zda je noc nebo den. Má pocit, že pro něj začala nekonečná noc. Domnívá se, že ho Ježíš potrestal za to, jak pronásledoval jeho stoupence. Tři dny Saul sedí a rozjímá. V hlavě vidí Štěpánovu zářící tvář a slyší jeho zvolání: "Vidím otevřené nebe a v něm Ježíše po Boží pravici!" Teď už věří, že si Štěpán v té chvíli nevymýšlel. Mluvil pravdu. Ježíš skutečně žije.

Saul, přestože je slepý, najednou vidí všechno jinak. "Jak jsem mohl být tak slepý", opakuje si, "vždyť je to tak jasné. Přece o tom hovoří všichni proroci. Ježíš je Mesiáš..." Jeho nitro zmítají smíšené pocity. Na jedné straně má strach z Božího trestu. Současně mu ale něco uvnitř říká, že kdyby ho chtěl Ježíš zabít, mohl to udělat už tam, na cestě. "Jestli mne nechal žít", přemýšlí, "tak má se mnou asi nějaké plány. Řekl mi, že mám jít do města a ubytovat se. Slíbil, že mi tu řekne, co bude dál. Musím tedy počkat, až se mi Ježíš znovu ukáže." Saul nakonec pokleká a prosí: "Pane, čekám na tvé další příkazy. Zjev se mi, prosím."

Na opačném místě města bydlí Ananiáš, který patří ke zdejší křesťanské církvi. Ve chvíli, kdy Saul rozjímá nad tím, co ho potkalo, navštěvuje Ježíš právě tohoto křesťana. "Ananiáši", říká mu, "vstaň a vydej se hned k Judovi, který bydlí v Přímé ulici. Bydlí u něj Saul, který se narodil v Tarzu. Před chvíli jsem mu dal vidění. Spatřil tě, jak jdeš k němu, pokládáš své ruce na jeho hlavu, modlíš se a jemu se po tvé modlitbě vrací zpátky zrak. Tak už běž, ať nemusí dlouho čekat!"

Ananiáš nevěří svým uším. "Pane, to snad nemyslíš vážně! Copak jsi zapomněl, co Saul udělal mým bratrům a sestrám v Jeruzalémě? Kolik z nich má na svědomí? Vždyť mne posíláš na smrt!" Jenže Ježíš to vážně myslí: "Ananiáši, neodmlouvej mi. Jenom běž. Ze Saula se stane velký misionář. Nejen mezi židy, ale i mezi pohany. Bude dokonce kázat i panovníkům. Neboj se, a běž už!"

"Dále", zavolá Saul, když uslyší nesmělé klepání na dveře. Ananiáš opatrně vstoupí. "Saule, bratře, před chvílí jsi mne spatřil ve vidění, které ti dal Ježíš jako odpověď na tvou modlitbu. Zase ti vrátí zrak a naplní tě Duchem svatým, abys mohl splnit úkoly, které má pro tebe připraveny!"

Saul pokorně pokleká a čeká, až mu Ananiáš položí ruce na hlavu a pomodlí se. Sotva se tak stane, Saul zase vidí. Chvíli si zvyká na ten příliv světla a pak radostně objímá Ananiáše. Ten ho o chvíli později křtí v nedaleké řece a dává mu nové jméno, ze Saula se stává Pavel.

Oba dva bratři pak spolu ještě chvíli povídají u jídla. Pavel si totiž najednou uvědomuje, že má po třídenním půstu pořádný hlad. Ananiáš mu vypráví, jak se vyděsil, když mu Ježíš přikázal, aby šel za tím hrozným Saulem, kterému se všichni křesťané raději vyhýbají. A Pavel se mu svěřuje s tím, o čem přemýšlel poslední tři dny.

Na obloze už září hvězdy, když se nakonec loučí s tím, že je čas jít spát. Těší se na ráno, kdy chce Ananiáš Pavla představit dalším členům damašské církve.