Ovenko, ještě se jednou vyspinkáš a pak ...

Pokud vás napadlo, že tu budu popisovat ovčí zabijačku, tak vás zklamu. Nepůjde o žádný horor či zabíjení, a nikdo nepřijde ani o kapku krve.

Ovenka je naše usměvavá babička. Často si posteskne, že celou noc ani oka nezamhouřila. Tvrdí, že má sice zavřené oči, ale nespí a zpívá si v duchu. Naráží tím na jedno odpoledne, kdy u nás byla teprve krátce. Venku zrovna svítilo sluníčko, tak si sedla na balkon a zpívala stejně intenzivně jako ten kos, co mne každé ráno budívá už po třetí hodině.
Nechal bych ji zpívat, ale ona má horší sluch a na jejím zpěvu je to poznat. Upozornil jsem ji, že v protější budově je Základní umělecká škola a hudební sluch žáků i učitelů musí trpět, když slyší ten její zpěv. Neurazila se a odpověděla, že si tedy bude zpívat v duchu, protože tam slyší dobře a má i mnohem lepší hlas.

Vraťme se k jejímu nespaní. V pátek odjela manželka na celý víkend za vnučkou do Prahy. Když se krátce před polednem loučila s Ovenkou, která prý v noci zase nespala, říkala jí: „Tak teď to spaní můžeš dohnat.“ Babička už za pár minut pravidelně oddechovala.
Vyprovodil jsem ženu na autobus a domů se vrátil chvíli před třetí hodinou. Ovenka zrovna telefonovala se snachou. Prozradila jí, že je doma jen se mnou. „A kde je Bohunka“, ptala se jí snacha. „Ta odjela už včera za vnučkou.“
Když jejich hovor skončil, šel jsem za ní: „Tak co, už jsi dospala tu noc?“ Podívala se na mne s vážnou tváří: „Ani chvilku jsem nespala!“ Začal jsem se usmívat: „Tak, jak je možné, že už máš sobotu? Vždyť Bohunka odjela teprve před třemi hodinami a ty vykládáš, že už je pryč druhý den!“ Chvíli se zarazila a pak povídá: „No, mně už to připadá jako věčnost, co odjela.“

Dnes, když jsem jí přál dobrou noc, se ptala: „Bohunka přijede zítra?“ Vzpomněl jsem si na dobu, kdy byli naši kluci malí. Občas se na něco moc těšili a já jim pak říkal: „Ještě se jednou vyspinkáte a pak...“ No a protože Ovenka je jako to malé dítě, tak jsem stejně uklidňoval i ji: „Ještě se jednou vyspinkáš a pak už Bohunka přijede.“ Babička se spokojeně usmála a hned zavřela oči, protože si přála, aby už bylo zítra.

Ještě asi dvě hodiny jsem něco dělal a pak jsem šel spát i já. Nahlédl jsem ještě na Ovenku. Spokojeně oddychovala a já si s úsměvem říkal: „To jsem zvědavý, jak bude ráno hodnotit spaní tuhle noc.“
Ležel jsem a přál si usnout. Po chvíli mne napadlo, že si mohu také říci: „Vlastíku, ještě se jednou vyspinkáš a pak se ti tvá milá vrátí.“ Zkusil jsem to a s tou příjemnou představou jsem pak usnul stejně spokojeně jako Ovenka.