Jen těm, kdo chtějí

A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: „Přiblížilo se k vám království Boží.“ (Lukáš 10,8+9)

Ze slov, kterými Ježíš vysvětluje svým následovníkům, jaký je jejich úkol, je patrná jedna zásada: Křesťanství je něco, co vždy musí zůstat na bázi dobrovolnosti.
     Sedmdesát učedníků dostává od Ježíše příkaz, aby tam, kde lidé projeví zájem, kázali o tom, že se „přiblížilo království Boží“. Není třeba žádný nátlak a už vůbec ne násilí.

     Připomnělo mi to středověk a praktiky tehdejší církve. V Evropě toto období nazval Alois Jirásek dobou temna. A třeba v Jižní Americe vlastně snaha o násilné pokřesťanštění Indiánů vyhubila tamější kulturu.
     Jenomže Ježíš neříká nic o násilí. V tom se křesťanství, které vychází z Ježíšova učení, diametrálně liší od islámu. Korán obsahuje texty vybízející k šíření víry i násilím. Středověké křesťanství vnucující víru nemělo nic společného s Ježíšem.

     Těch sedmdesát učedníků mělo všude, kde je přijmou, přinášet Ježíšův nebeský pokoj, nemocným nabízet uzdravení a hledajícím vyprávět o blížícím se Božím království. To vše na bázi dobrovolnosti, protože Ježíš nikomu nenutí své učení ani možnost přijmout občanství v jeho nebeské říši.
     Křesťan se nemá bát žít mezi lidmi, kteří mají jiný názor na život, ale přitom respektují ten jeho. Pokud jsou ochotni se o své názory sdílet, určitě si vyslechnou i ten náš. Nebojme se jim vyprávět o své víře. Bude pak už jen na nich, zda se spolu s námi stanou součástí nebeského království.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)