Jeden hřebíček do rakve

Připadali jsme si velcí. Bylo nám šest, po prázdninách nás čekala první cesta do školy,  měli jsme svůj klukovský fotbalový tým  a před námi byl zápas s podobnou partou kluků z Ivanovic. Už jsme se nemohli dočkat.

Ráno jsme si do batůžků dali svačinu a trochu pití a s pěti korunami v kapse vyrazili na nádraží. Nikdo nezaspal a tak jsme ve stanovený čas dorazili do Ivanovic, kde nás už čekali naši soupeři. Na rozdíl od nás měli dresy a většina z nich i pořádné boty. To ale nebylo vše.

Jejich kapitán přišel s návrhem, že ještě před tím, než začneme hrát, si společně zapálíme cigaretu. Měl je už nachystané. Nikdo z naší patry ještě nikdy nekouřil, ale nechtěli jsme vypadat jako zbabělci a tak jsme výzvu přijali. Když tento uvítací obřad skončil, mohli jsme začít hrát.

Už během prvního poločasu jsme občas odbíhali zvracet a brzy jsme prohrávali pět nula. Naši chytřejší soupeři totiž, na rozdíl od nás, kouření jen předstírali a potahovali kouř z cigarety jen zlehka.

Po přestávce se náš stav trochu zlepšil a tak jsme nakonec prohráli jen o jeden gól. Ale prohráli. Cestou vlakem jsme to probírali a už tam jsme si slíbili, že stejnou chybu už nikdy neuděláme. Správní sportovci přece nekouří, protože každá cigareta je hřebík do rakve sportovní kariéry!

Od vlaku jsme se pomalu loudali na naše sídliště na Hraničkách, kde jsme všichni bydleli v jednom domě. Jenom Pepa spěchal, protože prý musí být brzy doma. Cestou domů stihl ještě požalovat našim maminkám o našem kouření i o tom, jak nám všem bylo špatně, až jsme z toho zvraceli.

Doma už mne čekala informovaná máma. Ptala se jako obvykle, jak jsme dopadli. Popsal jsem vše, až na to kouření. Když se mne zeptala, jestli jsem také zvracel, bylo mi jasné, že už něco ví. Tak jsem přiznal i tu cigaretu a čekal trest. Máma mi ale k mému překvapení řekla: “Myslím, že jste se už potrestali sami. Prohráli jste. Doufám, že si z toho vezmeš ponaučení.“ Prozradila také, od koho všechno ví, se slovy: “To jen, abys věděl, jakého máte v partě kamaráda!“ A pak ještě dodala: “Až budeš dospělý, bude jen na tobě, zda budeš kouřit nebo ne. Jestli ale budeš moudrý, tak se kouřit nenaučíš. Určitě dobře víš, jak kouření škodí nejen kuřákovi, ale i všem, kteří s ním musí žít.“

Dospělý už jsem dlouho. Kouřit jsem se nenaučil a už se to ani učit nehodlám.  Jsem rád, že ani u nás doma zatím nikdo nekouří. Už tak dýcháme vzduch, který není zrovna nejlepší, tak proč to ještě zhoršovat? (Střípky nejen z prázdnin 4)

A jak to bude v rodinách mých synů? Už jsou také dospělí, tak to záleží jen a jen nan nich a na jejich rozhodnutí.