Jdou po mně jdou...

Padesátý devátý žalm je nádhernou ukázkou toho, jak na nás působí modlitba. David je na jejím začátku rozhozený z bezpráví, které musí snášet. Stěžuje si na lidi, kteří ho bezdůvodně napadají.

Zdá se, že by byl nejraději, kdyby Bůh lusknul prsty, a všichni jeho protivníci by zmizeli z povrchu Země.
Úvodní slova žalmu se nám proto nemusí líbit:
"Zbav mne, prosím, Bože, těch mých protivníků,
   buď mi pevnou tvrzí proti nim!" (Žalm 59,2)
Zkusme si ale vybavit nějakou životní situaci, kdy jsme se museli potýkat s někým, kdo nám dlouhodobě znepříjemňoval život. Opravdu nás v takové chvíli nikdy nenapadne něco podobného, jako Davida?

     Jak to vlastně David myslí? Opravdu chce, aby Bůh zničil jeho "protivníky"? To z těchto slov přímo nevyplývá, ale jak budeme žalmem procházet dál, tak nám to tak může připadat.
Ono tu totiž nejde o lidi, kteří jsou jen nesympatičtí, nepříjemní nebo protivní. Jejich stav je daleko horší. Jejich popis začíná prosbou:
"Vysvoboď mne od těch,
   kdo jsou schopni všeho,
   neštítí se ani krveprolití." (Žalm 59,3) Zatím jsem se nesetkal s někým, kdo by mne tak nenáviděl, že by mne proto klidně i zabil. Pro Davida to byla každodenní realita po mnoho let. Saul mu usiloval o život až do své vlastní smrti, ale ani pak nemá David klid.

     Teď ve své písni volá k Bohu:
"Podívej se na ně, jak mi strojí pasti,
   nejsem ničím vinen, přesto po mně jdou." (Žalm 59,4) Justiční omyl, lži, pomluvy, nespravedlivé nařčení... To vše se děje i dnes. Během návštěv ve vězení jsem se často setkával s odsouzenými, kteří tvrdili, že jsou tam nevinně, a já si kladl otázku: "Co když mluví pravdu?"
David není ve vězení. Možná by v něm ale byl paradoxně ve větším bezpečí, než když je na svobodě. Musí být neustále ve střehu, nikdy neví, kdo ho zradí.

     Teď se svěřuje Bohu, tomu jedinému, komu může důvěřovat:
"Nikomu jsem ani trochu neublížil,
   proč se tedy na mne všichni vrhají?
   Pohleď na to, Bože, zvedni se a zakroč!" (Žalm 59,5)
U tohoto žalmu není napsáno, kdy a za jaké situace vznikl. Podle židovské tradice to bylo v době, kdy už byl králem. Je to vzpomínka na dobu, kdy musel prchat před Saulem. Nyní má moc ve svých rukou, ale ti, kdo se za Saula měli dobře, neustále hledali způsob, jak na trůn dosadit někoho z potomků prvního Izraelského krále. Umím si představit, jak David často zápasí s pokušením potrestat tyto podvraťáky sám.

     Pak ale raději požádá Boha, aby byl soudcem on sám:
"Hospodine svatý, tys Bůh Izraele.
   Probuď se a trestej, neměj slitování s těmi,
   kteří sami lítost neznají." (Žalm 59,6)
Bože, trestej raději ty sám. Jako jediný totiž vidíš i do lidského nitra. Víš, kdo má ve svém srdci slitování i soucit, a kdo už je jen bezcitná „bestie“. Myslím, že k této modlitbě se mohu připojit i já.