Jak jsme sousedce ožehli pozadí

Nedávno mi  maminka vyprávěla  kouzelnou příhodu  z dětství,  na kterou  bych  málem zapomněl.  Při jejím povídání se mi znovu začaly vybavovat vzpomínky na náš dům...

Bydleli jsme tehdy ve Vyškově ve starém domě Na Palánku. Kousek od nás tam stávala stará hasičská zbrojnice. Ještě dál, ve sklepení domu pana Sokolíčka, našeho přítele, ústily tři chodby, kterými jsme se občas toulali podzemím našeho městečka.

Náš byt byl v přízemí. V prvním patře byly ještě další tři byty a v jednom z nich bydlela paní Holzrová, výborná cukrářka. Občas jsme od ní dostali nějaké dobroty a také papírové pytlíky se zbytky krémů, kterými zdobila dorty a zákusky. Jednou mi dala deset sáčků. "A nezapomeň se rozdělit," připomněla mi ještě. Poděkoval jsem a vydal se po schodech dolů.
A jak jsem tak chutnal zbytky krémů, najednou jsem zjistil, že na mé sourozence už nic nezbylo. Nenapadlo mne nic moudřejšího, než hodit použité pytlíky pod schody a doma se tvářit, jako bych nic nedostal. Druhá sousedka z vyššího patra, která bydlela v bytě nad námi, měla zrovna úklid. Byla věčně nabručená a nikdo v domě ji moc nemusel. Při úklidu našla odhozené sáčky a ztropila pořádný kravál. Zachránila mne paní Holzrová, která řekla, že sáčky jí tam asi vypadly, když vynášela odpadky…

O pár dnů později jsem paní Holzrovou potkal cestou do obchodu. “Stav se na chvíli, budu zdobit dorty. Něco tam pro tebe mám.“ Když jsem k ní přišel, ukazovala mi dort ve tvaru knihy. Pak mi dala dojíst kousky, které při vyřezávání dortu zbyly a při odchodu jsem zase dostal několik pytlíků se zbytky krémů.
Tentokrát jsem je donesl až domů. Se starším bráškou jsme je důkladně “vyčistili“ a nakonec nás napadlo, že na záchodě vyzkoušíme, zda je pravda, že mastný papír dobře hoří.

Byl to starý dům, který měl dva záchody. Jeden v přízemí a druhý v patře. Byly to takové lepší "kadibudky" se společným odpadem do žumpy, která se čas od času vyvážela. Stálý zápach byl důkazem, že v ní při rozkladu vznikal bioplyn, který se držel na povrchu jímky. Jenže o tom jsme my tehdy neměli ani ponětí.
Tučný papír nám v ruce vzplál tak rychle, že jsme ho raději hned odhodili do záchodu. Ozvalo se zvláštní zahučení a po chvíli křik z horního patra. Byl to hlas oné nepříjemné sousedky z bytu nad námi. A tak jsme raději vzali nohy na ramena a rychle vyběhli z domu za kamarády, protože jsme neměli chuť jí potkat.
Všem v domě si stěžovala, že když seděla na záchodě, vyšlehl z něj plamen a popálil jí pozadí. Nevěřil jí to ani její manžel, který pak asi tři týdny odcházel každé ráno do práce pořádně rozmrzelý. A tak mám od určité doby jisté podezření, že jsme tehdy sousedce neožehli jenom to pozadí.