Jak jsem ujídal vepříkům

Představte si, že je vám deset  a jste na prázdninách v chaloupce na konci vesničky.  Dál už  jen pole  a  nekonečné  lesy.  U domu obrovská "staletá" hrušeň, na které zrovna dozrávají hrušky máslovky…

To léto jsem byl na prázdninách u tety mé maminky v Chaloupkách, malebné vesničce nedaleko Ouběnic u Příbrami. Přímo ideální prostředí pro malého kluka.

Strejda  Pepa  byl  stolař,  v  jeho  dílně  jsem  spolu  s  ním  zkoušel  práci  s  dřevem.  Teta  Anička  byla  v domácnosti.  Jako výborná kuchařka se starala o to, aby měl strýc dostatek dobrého jídla. A to jídlo hraje v dnešním článku hlavní roli.

Anička s Pepou nejedli brambory. Strýc vždy prohlašoval, že zemáky jí jen pasírované přes vepříky. A já poznal, že je to pravda. Každý den byla na oběd nějaká omáčka, kus masa a domácí knedlík.

Musím uznat, že knedlíky uměla teta perfektně. Jenže mně doma říkali bramborový pytel. Erteple, jak se bramborám říkalo u nás na Hané, jsem mohl třikrát denně. Nejraději jsem je měl "na loupačku". Uvařené ve slupce a pak s máslem a kyškou nebo mlékem. To bych dodnes mohl každý den.

Když už jsem jedl pátý den knedlíky, začalo se mi stýskat po bramborách. "Brambory jsou brambory, ale knedlíčkům se nevyrovnají," prohlásila teta, když jsem se ptal, jestli budou někdy na oběd i brambory.

Přitom brambory vařila každý den. Smíchané se šrotem je pak dávala svým vepříkům, které chovala ve chlévě. Jeden den jsem to už nevydržel a když uvařené brambory chládly před domem, nalil jsem si do hrníčku domácí kyšku, vzal trochu soli a pustil se do té bašty. Můj bramborový absťák byl tak silný, že jsem zemáky jedl i se slupkou a na vepříky ten den málem nezbylo.

Netušil jsem, že mě z dílny pozoruje strýc Pepa. Díky němu teta druhý den uvařila brambor o kilo víc. Pak mi je oloupala, osolila, přidala hroudu másla a k tomu připravila čerstvé mléko. Poté, co se sama přesvědčila,  jak mi chutná, mi je pak připravovala každý den.

Po čtrnácti dnech jsem se na další část prázdnin stěhoval k tetě Máni do Staré hutě. Při loučení jsem Aničce děkoval hlavně za ty brambory. Strýc se na mně pobaveně díval a pak s lišáckým úsměvem pronesl, že to teta stejně nedělá kvůli mně, ale že je jí líto vepříků, kterým prý kvůli mně poslední dva týdny hrozilo, že umřou hlady.

Na památku jsem si v kapse odvážel speciální dřevěnou krabičku, kterou jsem si s Pepovou pomocí udělal. Měla speciální účel. Chytal jsem do ní..., no, o tom snad někdy příště.  (Střípky nejen z prázdnin 10)