Horší, jak splašený šicí stroj

Jsou věci, které se do kapsy od kalhot prostě nedávají. Moudrý si dá poradit, hloupý na to musí přijít sám. V desíti letech jsem na to přišel  i já.  A bylo to zjištění, které mne tehdy hodně bolelo.

To léto jsem část prázdnin prožil u tety v Chaloupkách, malebné vesničce nedaleko Ouběnic u Příbrami. Pro kluka, který chce v desíti letech zkoumat přírodu, neskutečné možnosti. Prostě ráj...
Tetina chaloupka v Chaloupkách byla na konci obce. Před ní rostla snad stoletá hrušeň a na ní zrovna dozrávaly máslovky. Občas nějaká s plesknutím spadla na zem a rozmázla se jako zralá hruška. Hned se na ni slétly mouchy a vosy, ale ty mne moc nezajímaly, protože jsem je zkoumal už dříve u dědy.

Stoupnul jsem si tak, abych dobře viděl a číhal. Čas od času se totiž objevil sršeň. Viděl jsem je, jak si mlsají na hruškách v koruně stromu. Ale to bylo vysoko. Proto jsem čekal, až některý přistane na rozbité máslovce. V ruce jsem měl přichystanou takovou malou krabičku. Strejda, který byl stolař, je vyráběl pro své kamarády včelaře. Jednu takovou jsem s jeho pomocí vyrobil sám, další dvě, co jsem si půjčil, jsem měl v kapse od plátěných kalhot. Byl to dřevěný rámeček, potažený jemným pletivem s dvířky. Strýc říkal, že je to klícka na včelí královnu.

Po chvíli jsem se konečně dočkal. Na hrušce přistál sršen. Byl to macek. Zdálo se mi, že je velký jak moje dlaň. Pomalu jsem se přibližoval. Natahoval jsem k němu ruku, už jsem ho skoro měl, když najednou frnk a byl pryč.
Znovu jsem čekal. Napodruhé jsem uspěl. Sršeň skončil v malé klícce. Dal jsem ji do kapsy a čekal na dalšího, který skončil ve druhé kapse kalhot. Když jsem opatrně natahoval ruku po třetím, ucítil jsem v kapse bodnutí. Jeden z uvězněných sršňů mi dal přes drobné pletivo žihadlo.

Začal jsem poskakovat a tím jsem podráždil i toho v druhé kapse. Připadal jsem si, že mám v každé kapse splašený šicí stroj. Teta uslyšela můj křik a když zjistila, co se mi stalo, okamžitě běžela k sousedovi, který vzal auto a odvezl mne do nemocnice. Cestou jsem vyslechl historku o tom, jak sedlákovi jednou sršni ubodali koně k smrti. A pak ještě další podobné… Je jasné, jak jsem se cítil. V duchu jsem se loučil s maminkou i tátou, se sourozenci i kamarády… Po tváři mi tekly slzy jak hrách a skoro jsem se zalykal pláčem.

Pan doktor v nemocnici mi postižená místa potřel nějakou chladivou mastí a při tom vyprávěl, že jako kluk prožil něco podobného. Také ho pobodala sršeň. Vlastně nebyla sama, bylo jich víc, protože chtěl zničit sršní hnízdo. "Tak se neboj," říkal mi, "když jsem to přežil já, přežiješ i ty." Když mne uklidnil a já přestal naříkat, začali jsme se spolu přít, zda je správně "ta sršeň" nebo "ten sršeň". On trval na ženském rodu, já na mužském. Nakonec jsme se rozešli, aniž bychom tento vědecký problém rozlouskli.

Víte, co jsem dělal druhý den? Do klícky na královnu jsem chytil pořádného sršně a jal se ho zkoumat. Teta mi půjčila lupu po mamince. Ale ani s tou lupou se mi nepodařilo vyřešit, zda mne předchozí den pobodala ta sršeň nebo ten sršeň. Teprve doma, v tátově slovníku jazyka českého, jsem zjistil, že pravdu jsme s panem doktorem měli oba.
Sám pro sebe jsem tento těžký vědecký problém uzavřel tak trochu šalamounsky. Sršní dělnice v jedné kapse byla ta sršeň a ta v té druhé byl ten sršeň. Myslím, že i pan doktor by z toho měl radost.