Davaj časy, Voloďo!

“Brácho vstávej!  Rusi nás okupují!“  byla první slova, která jsem to ráno slyšel. Zítra to bude 42 let, co k nám pod rouškou tmy přišla na nezvanou návštěvu vojska Varšavské smlouvy.

Byl 21.srpen 1968. Spolu s bratrem Pavlem jsme byli na prázdninách u tety na Chaloupkách nedalo Příbrami. Když mne starší brácha budil a tvrdil, že nás okupují Rusi, odbyl jsem ho: “Nedělej si ze mě srandu!“

Jenže ona to sranda nebyla. Místní obchod byl do večera "čistý" jak po nájezdu Turků. Vesnicí kolovaly zaručené zprávy, že v Praze už tisknou lístky jako za války a potraviny budou na příděl. Navečer jsme se s Pavlem přestěhovali k tetě Máni do Staré Hutě s tím, že další den pojedeme domů.

Druhý den jsme ale nikam nejeli. Doprava nefungovala a zprávy, které hlásil rozhlas, nebyly zrovna optimistické. Byli první mrtví. Teta rozhodla, že u ní zůstaneme tak dlouho, dokud se vše neuklidní.

Po snídani jsme si vzali plavky a spolu s Jarunou, naší sestřenicí, jsme šli k rybníku. Nazpět jsme to ale vzali  jinou cestou, abychom se mohli podívat na okupanty, kteří "tábořili" v nedalekém lese, kam jsme dřív chodili na hřiby.

Pomalu jsme se přibližovali k lesu a snažili se být nenápadní. Z křoví se najednou vynořil voják. Přestože na nás mířil samopalem, vypadalo to, že má ještě větší strach, než my. Jeho ruština taky nestála za moc, ale nakonec se nám ho podařilo přesvědčit, že nejsme špióni. Pomalu jsme se uklidnili a začali se seznamovat.

Byl Armén. Měl jméno, které už si nepamatuji, ale vím, že jsme ho ani nedokázali vyslovit a tak jme mu říkali Voloďa. V armádě byl teprve pár týdnů. Když ho povolali, ještě neměl osmnáct let. Po krátkém výcviku ho naložili na vlak a po několika dnech se najednou ocitnul v cizí zemi, kterou měl chránit před americkou okupací…

Když jsme odcházeli, zeptal se nás, kolik je hodin. Cestou si zapomněl natáhnout hodinky a ty se zastavily. Když si je seřizoval, všiml jsem si, že mu chybí velká ručička a má stejnou značku jako já - Moskvy. Tetin soused byl kutil, který dokázal spravit úplně vše. Tak mne napadlo, že by tu chybějící ručičku mohl nějak vyrobit.

"Davaj časy," pronesl jsem k Voloďovi. A pak jsem mu lámanou ruštinou pokoušel vysvětlit svůj plán. Chvíli to trvalo, ale nakonec souhlasil. Vzal jsem hodinky do kapsy a šel k sousedovi. Podíval se na ně, chvíli hledal v malém šuplíku a pak se spokojeně usmál. V pinzetě držel ručičku. Něco na ní upravil a pak ji nasadil na osku.

O pár minut později jsem Voloďovi jeho "časy" vrátil. Byl šťastný, jako malý kluk. Hodinky měl po dědovi. Když je dostal, velká ručička už na nich chyběla. Chtěl se mi nějak odvděčit a tak mi dal alespoň prázdnou nábojnici. Nic jiného, co by mohl postrádat, u sebe neměl.

S Voloďou jsme se zdokonalovali v ruštině ještě pár dalších dnů. Jednoho rána jsme ale les našli prázdný. Všichni vojáci v noci odjeli. Naivně jsme si mysleli, že se vrátili domů.

Na tu chvíli jsme si museli počkat ještě dalších 23 let.
Doufám, že Voloďa s návratem domů tak dlouho čekat nemusel. Přestože přijel s okupanty, měl jsem ho rád a nic špatného jsem mu nepřál.