Cyril a Metoděj, Olaf Petri, Blahoslav a další

        Celý seriál "Co když Bible nelže?" byl věnován Bibli, která má zajímavou historii. Pozoruhodný totiž není jen její vznik, ale i historie toho, jak přežila neustálé útoky na svou existenci. Byly doby, kdy se k ní mohlo dostat jen pár vyvolených, protože Bible byly opisovány ručně, a proto byly drahé.

        Ještě větší překážkou než cena byl zákaz, který se vztahoval nejen na vlastnictví této knihy, ale i na její samotné čtení. Nejen prostí lidé, ale i urození šlechtici ji číst nesměli. Toto privilegium měli jen kněží – duchovní - protože podle církve jen oni měli patent na její výklad...
        Dnes je díky Bohu situace jiná. Ve své knihovně mám Biblí hned několik. Starý zákon v hebrejštině i v latině, Nový zákon v řečtině a celou Bibli hned v několika jazycích. Nejraději mám ale české překlady – Bibli kralickou, Český ekumenický překlad, parafrázovaný překlad Průvodce životem, Jeruzalémskou Bibli a mohl bych v tom výčtu pokračovat dál.
        Jak to, že dnes může mít Bibli každý, kdo po ní touží? Co se změnilo od doby, kdy bylo čtení Bible trestáno upálením na hranici nebo potupnou smrtí na šibenicí?
        Vzdejme dnes hold lidem, kteří se nesmířili s tím, že by Bible měla zůstat knihou zapovězenou prostým lidem. Podívejme se na příběhy několika z nich.

Cyril a Metoděj
        Na začátku byla prosba knížete Velké Moravy Rostislava, se kterou se obracel na byzantského císaře Michaela III. s prosbou o vyslání kněží, kteří by na Moravě zavedli křesťanské bohoslužby ve slovanském jazyce.
        Je zvláštní, že za touto prosbou nebyla starost o duchovní život poddaných, ale obyčejná politika. První misionáři totiž přišli na Moravu z Východofranského království a moravský kníže měl strach z toho, že by bohoslužba v latině nebezpečně posílila německý vliv na území jeho říše, a proto německé misionáře vyhnal ze své země.
        Michael poslal na Moravu dva bratry – Konstantina a Metoděje. Tito dva vzdělanci společně vytvořili "hlaholici", nové písmo a mezi křesťany na Moravě prosadili staroslověnštinu jako jazyk používaný při bohoslužbách. Tento jazyk je dodnes používán při bohoslužbách v řeckokatolické a pravoslavné církvi. Do tohoto jazyka také přeložili některé části Bible.
        Konstantin se později vydal do Říma, kde vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril, pod kterým je u nás známější. Tam také zemřel v roce 869 ve věku 42 let. Jeho bratr Metoděj si Moravu zvolil za svůj nový domov. Zdejší prostředí mu svědčilo víc, než Cyrilovi Řím. Metoděj zemřel v roce 885 v úctyhodném věku 70 let.
        Byla to doba, kdy papežův vliv na Moravě ještě nebyl tak silný, aby mohl Rostislavovi překazit jeho záměr. Poddaní tohoto knížete proto mohli prožívat bohoslužby v jazyce, kterému rozuměli, a také se mohli těšit z náboženské svobody.
        A také oba bratři mohli dožít svůj život v klidu a míru podle vlastního uvážení. Obyvatelům Evropy v dalších generacích se už o něčem podobném mohlo jen zdát.

William Tyndale
        Přenesme se v čase skoro o sedm století dál. Na začátku 15. století začíná v Anglii příběh Williama Tyndala. Tento mladý absolvent university v Oxfordu se rozhodl, že přetlumočí Nový zákon z řečtiny do angličtiny.
        Angličané už měli Nový zákon ve svém jazyce. Viklef ho ale překládal z latinské verze, která nebyla zrovna nejpřesnější. Tyndal, který navázal na Viklefa, kázal, že vše, co učí církev, je třeba poměřovat Biblí. Proto se také rozhodl pro nový překlad, který vycházel z původních biblických textů.
         Na rozdíl od Cyrila a Metoděje ale Tyndale neměl podporu panovníka. Byla to doba, kdy už si Řím a papež hlídali své výsadní postavení a proto bránili rozšiřování Bible mezi prosté lidi. Když začal William pracovat na novém překladu, začal mít problémy s papežovými přívrženci. Nakonec utíká do Německa, kde svou práci na překladu dokončil a také nechal vytisknout několik tisíc Nových zákonů.
        Ochotní dobrovolníci pak začali pašovat tyto Bible do Anglie. Nebylo to snadné. Úřady, které se o tom všem dověděly, velice dobře hlídaly přístavy. Přesto se stovky těchto knih dostaly až k obyvatelům ostrova.
        Z této doby se traduje zajímavá příhoda: "Durhamský biskup si například koupil od jednoho knihkupce, Tyndalova přítele, celou zásilku Biblí v domnění, že jejich zničením celou věc ve velké míře překazí. Dosáhl však pravého opaku. Takto získané peníze umožnily nákup materiálu pro nové a lepší vydání, ke kterému by jinak nemohlo dojít.
Když byl Tyndale později uvězněn, nabídli mu svobodu pod podmínkou, že prozradí jména lidí, kteří mu pomáhali financovat tisk jeho Biblí. Odpověděl jim, že durhamský biskup se o financování celé záležitosti přičinil víc než všichni ostatní." (Ellen G. White, Velké drama věků, str. 168)
        V jeho životopise na Wikipedii můžeme číst: "V říjnu 1536 byl vyveden z žaláře, uškrcen a jeho tělo bylo spáleno. Jeho poslední slova zněla: „Hospodine, otevři oči anglickému králi.“ Později Thomas Cromwell, podle příkazu anglického krále, nechal umístit výtisky tzv. "Great Bible" z roku 1539 do každého kostela v Anglii s výzvou veškerému prostému lidu, aby si z ní četl."

Olaf a Laurentius Petri
        O sto let později se svého překladu Bible dočkalo i Švédsko. Zásluhu na tom mají dva bratři – Olaf a Laurentius Petri. Se samotným textem Bible se poprvé setkali na svých studiích ve Wittenberku, kam je poslal jejich táta. Tento prostý kovář si přál, aby jeho děti získaly dobré vzdělání a tak je poslal do ciziny.
        Olaf s Laurentiusem se ve Wittenberku setkali s německým reformátorem Martinem Lutherem, kterému při výuce studentů pomáhal i jeho přítel Philipp Melanchthon. Svým žákům přednášeli nejen běžné předměty, ale kázali jim také o Ježíši Kristu, tak jak ho poznali díky čtení Bible. V této době se oba kovářští synové rozhodli, že se pustí do překladu Nového zákona do Švédštiny.
        Po skončení studií se bratři vrátili domů. Olaf, který byl dobrý řečník, začal kázat o Ježíši. Většina lidí ho téměř neznala, protože v tehdejší době církev lidem nabízela jen náboženství plné symbolů a obřadů.
        Olafovo kázání pobouřilo věrné zastánce papežství. Ti používali stejné metody jako Židé proti apoštolům. Když Petri někde začal kázat, jeho nepřátelé zaplatili několika kriminálníkům za to, že vyprovokovali nevzdělané a pověrčivé Švédy k tomu, aby se Olafa pokusili zabít.
        V té době se na stranu mladých učenců přidal i švédský král, a později byla protestantská víra schválena i národním parlamentem. Olaf přeložil Nový zákon, a na přání samotného krále pak oba bratři přeložili do švédštiny i Starý zákon.

Jan Blahoslav
        Ale vraťme se k nám domů. V druhé polovině 16. století začínají práce na překladu Bible i u nás. Velkou zásluhu na tom má Jan Blahoslav, biskup Jednoty bratrské. Dal dohromady tým schopných lidí, kteří se pustili do této nesnadné práce.
        Práce na překladu trvaly dvacet let. Výsledkem byla "Kralická šestidílka". Vedle samotného biblického textu byl po okrajích také velice obsáhlý komentář s vysvětlivkami. Navíc se v této Bibli objevuje i novinka, dělení textu na kapitoly a verše.
        První díl obsahoval pět Mojžíšových knih, tzv. Pentateuch. Vyšel v roce 1579. Nový zákon, který tvořil šestý díl, vytiskla tiskárna v Kralicích v roce 1594. Až do násilného potlačení reformace po bitvě na Bílé hoře pak Jednota bratrská vydávala další verze, ve kterých byly postupně opravovány některé drobné nedostatky.
        V roce 1594 tak vyšla jednosvazková malá Bible, ve které už nebyl obsáhlý komentář, ale jen samotný text s malým slovníkem cizích slov a jmenným rejstříkem.
        V roce 1613 byla v Kralicích vytištěna poslední a nejznámější verze Bible Kralické. Pak už vrchnost, která se po násilné rekatolizaci přidala na stranu Římské církve, další vydání nepovolila.
        Teprve v roce 1863 vydal Kralickou Bibli pražský nakladatel Josef Růžička. Je v ní napsáno: "Biblia sacra, to jest Biblí svaté k tisícileté jubilejní slavnosti obrácení Slovanův na víru křesťanskou"

... a tisíce dalších
        Bible neměla lehký osud. O její zničení se pokoušeli římští císaři i středověká církev. V nedávné době zkoušeli u nás něco podobného komunisté. Úspěšně se o to pokouší i někteří moderní teologové...
        Pro mne osobně je Bible kniha, která výrazně formuje můj vztah k Bohu i praktický život. Tímto článkem i celou sérií "Co když Bible nelže?" chci vzdát hold nejen Bohu, který stojí za její vznikem, ale i všem známým a neznámým hrdinům, díky kterým dnes máme nejen samotný text Bible, ale také svobodu vyznání.
        Byly doby, kdy byli lidé nuceni, aby věřili v Boha tak, jak velela vrchnost, ovládaná papežem a jeho pomocníky. Někteří z nás pamatují dobu, kdy nám víra v Boha byla naopak zakazována.
        Dnes máme svobodu.
Ten, kdo chce, může věřit, že jsme vznikli díky skoro nekonečné řadě náhod. Může věřit, že nad námi není nic mocnějšího a vznešenějšího...
Na druhé straně můžeme věřit, že svět vznikl díky tvůrčí činnosti Boha, který je představitelem té nejmocnější i nejmoudřejší vesmírné civilizace. Díky Bibli mohu také poznat, jak moc mne tento Bůh miluje.
        Važme si této svobody. Není to samozřejmost, že ji máme. Když sleduji vývoj ve světě a snahy o nastolení "jednotného světového řádu", znovu mne to vede k tomu, že Bible je kniha, která nelže. Biblická proroctví, která, dá-li Bůh, budou možná obsahem jiné podobné série, totiž varují před další nesvobodou, která má přijít.

        Pro mne je Bible knihou, která nelže. Vždy, když se jí lidé řídili, byla společnost mravnější, vzdělanější a také spokojenější. Z vlastní zkušenosti mohu její morální principy doporučit každému, kdo chce žít život, který bude nejen spokojený a šťastný, ale i smysluplný.