Co z toho mám?

        Děláte rádi něco, co podle vás nemá smysl? Když nás chtěl během vojenské služby náš velitel potrestat, rozkázal nám dělat něco, co nemělo žádný smysl. Jednou jsme opakovaně převáželi hromadu písku z jednoho místa v kasárnách na druhé a pak zase nazpět.

        Šalamoun při svém ohlédnutí konstatuje, že vše, co jsme schopni udělat, podléhá zmaru a zkáze. Člověk má z těch slov pocit, jako by moudrý panovník podléhal stařeckým chmurám, a nebo mu chyběla antidepresiva. Ale to bychom mu křivdili. Nic takového Kazatele netrápí.

        Jedna z nejčastějších otázek zní: "Co za to?" Vždyť přece i lidová moudrost říká, že "ani kuře nehrabe zadarmo!" Ze všeho, co děláme, chceme mít nějaký užitek. A když už ne zisk, tak alespoň pochvalu nebo dobrý pocit z vykonané práce.

        A tak nás možná ani nepřekvapí, když podobná otázka vyjde z úst Kazatele. Šalamoun se zcela vážně ptá:
"Jaký užitek má člověk ze vší lopoty,
   ze svého klopotného snažení,
      které vede pod sluncem?" (Kazatel 1,3)

        Má to, co dělám, smysl? Není nakonec lepší přijmout životní filozofii některých Rómů? Těch, kteří jsou přesvědčeni, že se nenarodili proto, aby si kazili život prací?

        Šalamoun má za sebou spoustu úspěchů ve všech možných oborech. Ne nadarmo byl považován za nejmoudřejšího člověka své doby. Proč je najednou tak pesimistický? Opravdu nic z toho, co udělal, nemá smysl?

        Jeho slova možná lépe pochopíme, když si uvědomíme, že pokračuje v předchozí myšlence. Ohlíží se, hodnotí svůj život, a přitom zjišťuje, že vše, co vytvořil, a co je ještě schopen vlastní silou vytvořit, je pomíjivé. Uvědomuje si, že v okamžiku smrti není žádný rozdíl mezi panovníkem a jeho poddaným.

        Zdá se mi, že v jeho slovech zaznívá ozvěna toho, co z Božích úst uslyšel už v ráji praotec Adam: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." (Genesis 3,17-19)

        Kazatelova slova z dnešního dílu tohoto seriálu jsou varováním všem workoholikům. Těm, kteří mají práci jako jediný smysl života. Šalamoun je vede k tomu, aby se na chvíli zastavili a přemýšleli o své budoucnosti.

        Jsi workoholik? Pak jako by se tě Šalamoun ptal: "Co bude, když tě třeba postihne mozková mrtvice, po které zůstaneš ležet a budeš závislý na pomoci druhých? Najde se někdo, kdo se o tebe postará s láskou a porozuměním? Neobětoval jsi své  práci krásný partnerský vztah? Nepřipravuje tě práce o radost z pozorování, jak roste tvé dítě?

         Možná stojí za to se zastavit a podívat se na naše lopocení z hlediska věčnosti. Možná ho pak uvidíme trochu z jiného úhlu a zjistíme, že tomu klopotnému snažení obětujeme zbytečně mnoho vzácného času.