Co jsem se naučil na Mírově?

V letech 1990 a 1991 jsem mohl strávit krátkou dobu ve věznici na Mírově. Setkal jsem se se zajímavými lidmi. Nikdy před tím jsem ve vězení nebyl, proto to pro mne bylo velice poučné.

Jako mladý kazatel jsem tehdy mohl několikrát navštívit věznici, ve které byla velice pestrá společnost. Vězni, kteří nebyli odsouzeni na doživotí, se těšili na propuštění, ale současně měli strach z toho, zda ten přechod na svobodu zvládnou. Uvědomovali si, že ve vězeňském prostředí roky rozhoduje někdo za ně. Budou se ještě umět rozhodovat sami, až se ocitnou po létech zase venku na svobodě? Unesou zodpovědnost sami za sebe?

Ve třetím dílu seriálu “Pořádek nebo Anarchie“ je před námi otázka: „Co vedlo Boha k tomu, že vydal své zákony?“
Je to už hodně dávno, co jsem se ptal jsem maminky, proč musím žít podle Božího zákona. Byli jsme zrovna na procházce ve Vyškovském parku, kterým protéká řeka Haná. Řekou se valila voda s velkými kusy ledu, protože bylo období jarního tání. Maminka se mne zeptala, jakou cestou bych šel raději přes řeku. Zda po spadené kládě, která tam ležela nebo po mostě.
Vybral jsem si most a ona se mne ptala, proč. Odpověděl jsem, že na mostě je zábradlí, kterého se mohu držet, abych nespadl do řeky a neutopil se.
Na náš život se můžeme podívat jako na přechod rozbouřené řeky, přes kterou Bůh postavil most se zábradlím, které má chránit každého, kdo se po něm vydá na druhou stranu. Nechává ale na nás, zda půjdeme po mostě, nebo raději budeme riskovat chůzi po spadené kládě, či se budeme dokonce snažit překonat kalnou vodu vlastními silami…
Bůh nabízí lidské společnosti svůj zákon a říká: "Tak budeš žít, když mě poznáš." Nabízí nám svůj pohled na zdravý životní styl. Styl, který odpovídá Jeho představám, odrážejícím se v Desateru. Při tomto životním stylu nám Bůh, jako náš průvodce ukazuje hranice území, ve kterém jsme v bezpečí.

Vraťme se na chvíli znovu do 13 století před našim letopočtem. V té době Bůh osvobodil ze zajetí potomky Abrahama. Po několika staletích otroctví se dostali na svobodu. Neměli vzdělání, neměli žádný řád. Měli najednou jen svobodu, se kterou si nevěděli rady. Neřídili se rozumem, ale emocemi.
Představte si, že se nyní díváte z hory dolů a vidíte skupinu osvobozených otroků na břehu Rudého moře. Z jedné strany voda a z druhé strany Egyptské vojsko, které je pronásledovalo. Na koho byste si vsadili? Na Židy nebo na Egypťany?
A kdyby se vás někdo tehdy zeptal, kdo bude hrát v dalších tisíciletích důležitější roli v dějinách lidstva, vsadili byste na ty otrhané, neorganizované otroky nebo na jejich otrokáře?

Jaká byla tehdy situace osvobozených Židů? Proč je Bůh vede k Sinaji? Proč jim dává zákon? Protože jinak by propadali anarchii.
Osvobození Židé nevěděli:
- co mají dělat,
- čemu mají věřit,
- koho mají poslouchat,
- jak žít apod.
Byli svobodní a přece bezradní.
Byli na tom stejně jako amnestovaní recidivisté, kteří se po dlouhých letech ve vězení dostanou na svobodu. Skutečnost je taková, že většina z nich návrat na svobodu nezvládá a velice brzy se vrací zpět tam, kde se nemusí rozhodovat a nést odpovědnost za každodenní drobné úkony.

Židé byli egyptskými otroky téměř 400 let. Čtyři století někdo rozhodoval za ně. 400 let žili v režimu, který jim upíral právo na vlastní rozhodování. Posledních 40 let Egypťané uměle dokonce regulovali i jejich populaci…
Nyní jsou na svobodě. Mohou rozhodovat sami o sobě. Nikdo jim nevládne. Euforii brzy vystřídá bezradnost a spousta otazníků.

Po roce 1989 vznikly iniciativy pro stavbu tzv. „Domů na půli cesty“. Tyto azylové domy měly propuštěným vězňům, kteří ztratili rodinné zázemí, pomáhat v obnovování návyků, které se dlouhodobým pobytem ve vězení vytratily.
Od mého bratra, který již několik let pracuje ve Vězeňské duchovenské službě, jsem dostal zvláštní desatero. Desatero skutečných potřeb amnestovaných či propuštěných vězňů.
Když jsem tohle desatero četl, uvědomil jsem si, že platí nejen pro vězně. Podobné potřeby mají i naše děti. Obzvlášť aktuální je to v době, kdy dětí vylétají z hnízda. A vlastně platí to i pro každého z nás.

Jako lidé potřebujeme mít ve svém životě něco pevného. Autoritu, která je pro nás zárukou. Dříve to byli rodiče, pak možná učitelé, životní partner nebo přátelé.
Psychologové tvrdí, že každé dítě potřebuje pro svůj zdravý růst prostředí, ve kterém se cítí bezpečně, má dostatek projevů lásky svých rodičů a k tomu navíc má od svých rodičů vymezeny jasné mantinely jednání.
Co dítě od rodičů, často i podvědomě, očekává? Co i my, dospělí, potřebujeme k tomu, abychom se ve svém životě dokázali naučit skutečné svobodě a schopnosti rozhodování?

Podívejme se na souhrn potřeb a očekávání dítěte od svých rodičů.
Dítě potřebuje a chce v každé chvíli vědět, že:
1. nám může věřit (proto pozor na sliby),
2. respektujeme jeho svobodu (samozřejmě úměrně věku),
3. ho máme rádi (umíme srozumitelně projevit naši lásku),
4. může opětovat naši lásku (nikdy se mu nesmějme),
5. námi daná pravidla hry jsou správná (a neměníme je v “průběhu hry“),
6. k sobě patříme, máme například společné jméno, které nás spojuje (nebojme se dát najevo, že jsme na své dítě hrdí),
7. se s námi cítí bezpečně (i když zrovna zlobí),
8. se za něho nestydíme (i když udělá “ostudu“ na návštěvě),
9. jsme ochotní pomoci i jeho kamarádům (i když my sami bychom si takové kamarády asi nevybrali),
10. na něho máme vždy čas (umíme kvůli němu na čas odložit práci i zábavu).

Už tehdy, na Mírově, jsem začal poznávat, že v těchto deseti očekáváních jsme si všichni rovni. Platí pro vězně, pro naše děti i pro nás. Bez ohledu na to, zda jsme mladí nebo staří. V dětství to jsou rodiče, kteří se nám snaží tato očekávání naplnit a když zestárnou, můžeme jim to oplatit.

Pocit štěstí, spokojenosti a vnitřní pokoj zůstávají, když cítíme, že máme naplněné naše skutečné potřeby. Některé potřeby si můžeme naplnit sami. Těch deset, které jsem před chvílí popsal, mohou naplnit jen lidé, se kterými žijeme. Skutečně šťastní můžeme být jen tehdy, když se naučíme naplňovat tyto potřeby jeden druhému.