Chceme pořádek nebo máme raději anarchii?

Máte rádi zákony?Všeobecně mám pocit, že zákony považujeme za nutné zlo, které omezuje naši osobní svobodu. Až do okamžiku, kdy nám zákon zachrání majetek nebo dokonce život.Proč vlastně nemáme rádi zákony?

Jedním z důvodů je naše zkušenost se zákony. Nejsou dokonalé a navíc často neplatí pro každého stejně. Proto zákony všeobecně považujeme za něco, co je negativní, svazující a brání nám v rozletu...
Podobný pohled dnes převládá i ve vztahu k Božím zákonům, včetně toho nejznámějšího, Desatera. Jak je to možné?
Při hledání odpovědi na otázku, týkající se vztahu lidí k zákonům, je dobré začít u biblického příběhu popisujícího setkání Evy a Adama s hadem v ráji. “Had“ jim představil Boha jako sobeckou, zlou a nepřející bytost. Naši prarodiče mu uvěřili a následky jejich rozhodnutí pociťujeme dodnes. (viz Bible, Genesis 3)

V šesti letech mne rodiče přihlásili do hudební školy na klavír. Vůbec se mě neptali, zda chci nebo nechci. Zatímco kluci venku hráli fotbal (hřiště měli přímo pod oknem pokoje, kde jsme měli klavír), já musel cvičit. Vysvětlovali mi, že to dělají pro moje dobro, ale já si myslel své…
Mnozí lidé mají pocit, že Bůh prostřednictvím zákona, kterému říkáme Desatero, na ně vyvíjí NÁTLAK, aby dělali něco, co nechtějí.
Je Boží zákon takový?
Není! Protože takový není ani jeho autor - zákonodárce. Bůh nikoho nenutí, s nikým nemanipuluje. Každému dává svobodnou vůli.
Jak to mohu tvrdit?
Hovoří o tom zmiňovaný příběh z ráje. Bůh nabídl lidem možnost žít věčně v prostředí, kde mohli obživu čerpat z toho, co stvořil. Nebylo třeba tvrdé a namáhavé práce. Radostným nemělo být jen plození dětí, i jejich příchod na svět měl být bez bolesti a nebezpečí smrti.
Člověk se měl naučit využívat přírodní bohatství. Měl se stát moudrým pánem planety Země. Mohl se setkávat se svým Tvůrcem, vládcem vesmíru. Dostal možnost se od něj učit to, co ještě neznal.
Adam s Evou to odmítli. Nechtěli být závislí na Bohu. Chtěli o sobě rozhodovat sami.
Bránil jim Bůh? Ne.
Přichází za nimi a říká: „Přátelé, když nechcete žít v ráji, nemusíte! Můžete jít kam chcete. Brány ven jsou otevřené. Můžete žít svobodně, podle svých představ. Brzy ale poznáte, čeho jste se vzdali.
Nezapomeňte ale, bylo to vaše rozhodnutí…“
Pokud máme pocit, že prostřednictvím zákona na nás Bůh vyvíjí NÁTLAK, není chyba v Bohu ani v zákonu, ale v tom, že dobře neznáme Boha. Přál bych si, aby vám články, které budou v následujících týdnech vycházet v rubrice "Viděl jsem Boha", pomohly odhalit některé předsudky vůči Bohu.

Dalším důvodem k odmítnutí Božího zákona je skutečnost, že lidé NEMAJÍ JISTOTU, že to s nimi Bůh myslí dobře.
V patnácti jsem si udělal řidičák a toužil po „pionýru“ – tedy po malé motorce. Věděl jsem, že rodiče mají nějaké úspory. Řekl jsem jim o svém přání, ale nepochodil jsem, přestože jsem je několikrát denně bombardoval větou: „Já chci pionýra!“ Došlo to tak daleko, že mi maminka jednou pohrozila psychiatrem…
Tehdy jsem si myslel, že mě rodiče nemají rádi, že jsou sobci. Dnes, když mám dva dospělé syny, jejich rozhodnutí velice dobře rozumím.
Pokud neznáme dobře Boha a jeho učení, můžeme o něm mít stejné smýšlení, jako já tehdy v patnácti o svých rodičích.

Nedivím se, že lidé, kteří dobře neznají Boha, považují jeho zákon za soupis omezujících příkazů. Domnívají se, že Boží zákony vznikly jako produkt Boží náladovosti a svévolnosti. Mají pocit, že bez zákonů by žili svobodněji a šťastněji.
Představte si, že jedete po silnici, kde před deseti lety cestáři spravovali krajnici. A když práce skončili, zapomněli odstranit dopravní značku, která v tom místě omezuje povolenou rychlost na 20km/h. Respektovali byste tuto značku? Co byste si o tomto příkazu mysleli?
Desatero je dnes považováno za zapomenutou značku na cestě. Značku, kterou Bůh zapomněl před více jak třemi tisíci lety na cestě, kterou vedl Izrael z Egypta do zaslíbené země.
Vraťme se k příkladu se zapomenutou značkou. Jak rychle byste tímto úsekem projížděli, kdybyste věděli, že tam není policejní radar? Opravdu byste jeli pouze dvacítkou?
Na světě ještě žije hodně lidí, kteří přijali Boží zákon jen proto, že je od "vyšší autority". Spousta křesťanů respektuje Boží zákon s pohnutkou získat zásluhy a nebo ze strachu. O TAKOVÝ VZTAH K NĚMU A JEHO ZÁKONU ALE BŮH NESTOJÍ.

Uvedl jsem tři důvody, které vedou k odmítání Božího zákona, kterému říkáme Desatero:
- máme pocit, že prostřednictvím zákona na nás Bůh vyvíjí NÁTLAK, abychom dělali něco, co vlastně dělat nechceme,
- NEMÁME JISTOTU, že to s námi Bůh myslí dobře a
- NEJSME PŘESVĚDČENI, že to, co je v Božích přikázáních, je pro nás právě to nejlepší.

Náš vztah k zákonům je zvláštní. Dá se popsat slovy: “Co je tvoje, to je moje. A co je moje, po tom ti nic není!“ Život každého z nás je tímto sobeckým přístupem k zákonům hodně poznamenaný.
Desatero bychom neměli degradovat na zapomenutou značku. Pokud bychom ho jako národ znovu zavedli do našeho života, nemuseli bychom nadávat na zkorumpované politiky a policisty, v obchodech by nebylo třeba si dávat pozor na peněženku, naše děti by měly doma oba dva rodiče a ze svých příjmů bychom platili daň ve výši pouhých desíti procent.

V desíti Božích přikázáních je možné objevit základní pravidla pro život jednotlivce, rodiny i společnosti. V následujících týdnech se o to společně můžeme pokusit.