Bůh myslí na tvé potomstvo

            Jednoho dne se Abramovi zjevuje Bůh. Obrací se na něj s výzvou, aby opustil město Cháran. Má se vydat na zvláštní cestu. Neví jak dlouho bude putovat, nezná ani cíl. Vlastně má jít s vírou, že ho Bůh povede.

            Určitě to pro Abrama a jeho rodinu nebylo jednoduché rozhodování. Přesto v knize Genesis můžeme číst: "A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot.
Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci."  (Genesis 12,4-6)

            Krajinu, kterou Abram putuje, znám stejně, jako ji tehdy znal on. To znamená, že ji neznám vůbec. Představuji si tohoto muže, který se na Boží pokyn stává znovu kočovným pastýřem. Postupně se vzdaluje městu, ve kterém ještě nedávno hledal bezpečí. Ubíhají dny, z týdnů se stávají měsíce a pak dokonce roky. Abram putuje a stále neví, jak dlouho bude jeho pouť trvat a kde je její cíl.

            Abram často přemýšlí o tom, zda udělal dobře, když poslechl Hospodina opustil Cháran.Občas má dokonce pochybnosti, zda to byl skutečně Hospodin, koho tehdy slyšel. Bůh o tom, co tento muž prožívá, dobře ví: "I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: 'Tuto zemi dám tvému potomstvu.' Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.
Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno."  (Genesis 12,4-8)

            Rád bych vás dnes upozornil na to, co Abram slyší, když se po letech opět setkává s Bohem. Bůh mu ukazuje okolní krajinu a pak slíbí, že ji jednou dá jeho dětem. To je opravdu zvláštní slib. Bůh slibuje bezdětnému Abramovi, že jeho dětem dá jednou zemi, kterou právě prochází.

            Zkuste si představit, že byste byli v Abramově kůži. Ještě nedávno jste žili v bezpečí města, které chránily silné hradby. Teď kočujete krajinou, procházíte jí tak, abyste měli pastvu pro svá stáda. Neustále řešíte problémy s domorodci, pro které jste vy i vaše ovce vetřelci. Bůh vám sice žehná, takže z toho malého stádečka na začátku je teď největší stádo široko daleko.

            Vás ale trápí něco jiného - nemáte dědice. Spolu se stárnoucí manželkou už pomalu vzdáváte své pokusy o to, abyste zplodili potomka. Najednou se vám zjevuje Bůh, kvůli kterému jste před léty opustili Cháran, a se slavnostním tónem v hlase pronese: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Jak byste se cítili?

            Kdybych byl na místě Abraham já, asi bych odpověděl: "Bože, to se mi směješ? To co říkáš, by mohl říct každý. Vždyť vlastně nic nenabízíš. Děti nemám a tak je mi nějaká země po mé smrti ukradená. Raději mi dej potomka, a pokud je tahle má prosba nad tvé možnosti, tak mi tu zemi dej raději hned..."

            Nevím, jak tehdy reagoval Abram. Bible o tom mlčí. Možná s Bohem diskutoval podobně jako já. Přesto nakonec pokračoval nejen v cestě, ale i ve snaze zplodit potomka, aby Bůh svůj slib jednou mohl splnit. Pro své ještě nepočaté a nenarozené potomky udělal to, co udělat mohl a ostatní nechal na Hospodinu.

            V tomto příběhu objevuji Boha, který dokáže myslet nejen na mně, ale i mé potomstvo. Učí mne myslet dopředu, abych nevnímal jen dnešní okamžitý prospěch. Přeje si, abych nemysle jen na sebe, ale i na lidí okolo mne. Bůh mi už dnes ukazuje, co mohu udělat třeba pro svá vnoučata, která ještě nemám.

            Mohu jim nějak prospět? Abram po dalším setkání s Hospodinem postavil oltář, u kterého "vzýval" jeho jméno. Představuji si Abrama, jak u toho kamenného oltáře chválí Boha a děkuje mu, že se postará o blaho potomků, kteří se ještě nestihli narodit. Při tom vzývání Abrama přestává trápit, že nemá syna. Bůh mu dává schopnost podívat se jeho očima do budoucnosti. Abram se raduje, přestože nic z toho, co mu Hospodin slíbil, ještě nenastalo.

            Nevím, zda se dočkám vnoučat. Vlastně to není důležité. Chci i tuto věc vložit do Božích rukou. Už dnes ho chci "vzývat". Chci u něho najít odvahu pokračovat v mé cestě do zaslíbené země - do Božího království. Do Božích rukou dávám nejen mé spasení, ale i spasení mých synů a také ještě nenarozených vnoučat.

            Bůh mi dnes ukázal zvláštní druh radosti, ke které vede "vzývání Hospodina" při mém vyhlížení vnoučat.