Bude bác

Nevím, co by se vybavilo vám, kdybyste, tak jako já, dnes ráno uslyšeli tato slova. Vyslovila je mladá maminka na adresu svého malého syna, který se právě chystal na svou další objevitelskou misi. Mířil k mému autu na parkovišti.

V první chvíli se mi vybavila vzpomínka na mou českou tetu. Také často vyslovovala tato slova. V jejím případě to byl slib, že bude speciální bramborová slaná buchta – bác – kterou neumí nikdo tak dobře, jako ona. Nakonec, důkazem toho je i diplom za první místo v soutěži o nejlepší bác, který má založený v sekretáři.

Dnes ráno to ale nebyl slib. Slova zazněla jako důrazné varování. Malý průzkumník, říkejme mu třeba Kryštof, se okamžitě zastavil. Krok před ním byl obrubník, který odděloval chodník od cesty, na které stálo mé auto. Kryštofovi mohly být možná dva roky a vzhledem k tomu, že jeho nožičky byly kratší, než byla výška "schodu" před ním, došlo mi, co ono "bác" znamená.
Zřejmě to došlo i jemu, protože objevitelské nadšení, které hořelo v očích malého Kryštofa Kolumba, najednou pohaslo a nahradil ho smutek. Chvíli se smutně díval, jak nastupuji do auta.
Ještě si poslechl, jak startuje motor a pak se v jeho očích znovu objevil ten kolumbovský žár. Kousek dál totiž na zemi uviděl odpadkový koš, který nejspíš v noci z jeho místa "sesadili" sjetí návštěvníci nedalekého nočního podniku. V cestě k němu Kryštofovi žádná překážka nestála a tak se okamžitě vydal tím směrem.

Víc už jsem neviděl a neslyšel, protože jsem vyrazil jiným směrem. Ten obrázek mi připomněl zážitky z mého dětství i z dětství mých dvou synů. Jistě, něco z toho klukovského "kolumbovského nadšení" už zmizelo, ale hodně ho ještě zbývá. Mně i mým synům.
Chlapi totiž nikdy úplně nedospějí. Až do smrti v nich zbude kousek objevitele, který má stále potřebu hledat odpovědi na otázky, které často odpověď ani nemají. A každý z nás celý život sní, že objeví tu svou Ameriku.