Bože, co jsem já?

       Jedno letní sobotní odpoledne jsme vyrazili na Hukvaldy. Procházeli jsme nádherným parkem a pak jsme si na chvíli lehli do trávy a pozorovali oblohu.

     Nejbližší barva, kterou jsem vnímal, byla šedá kůra buků. Kousek dál byla nádherná zeleň listí v koruně stromů. A na tím vším byla nádherná modrá obloha. V té chvíli jsem niterně cítil Boží blízkost.
     David prožil několik let, kdy byl psancem a štvancem. Neustále musel utíkat a často spal pod širým nebem. Proto se mu vůbec nedivím, že vzpomíná své noční pozorování oblohy:
"Když se v noci zadívám na oblohu,
   vidím tvé skvělé dílo, měsíc, hvězdy,
   každá z nich sleduje svou dráhu." (Žalm 8,4)

     Bylo to o letních prázdninách. S kamarády z brněnského sboru jsme vyrazili na Slovensko, kde jsme chtěli prožít týden v Nízkých Tatrách. Chtěli jsme je procházet z jednoho konce na druhý. Spaní jsme neřešili. Tam, kde večer skončíme, vytáhneme celty, spacáky a přespíme.
     Plánovali jsme, že si večer budeme společně povídat. Během dne jsme šli úzkými cestičkami jeden za druhým a tak spolu mluvili vždy jen dva tři lidé, kteří se slyšeli. Proto jsme se těšili na večer, kdy jsme to chtěli napravit.
     Většina z nás byla z města, kde je večer na obloze vidět jen pár nejjasnějších hvězd. Když se začalo stmívat, našli jsme pěkné místo v závětří a na něm připravovali noční tábořiště. Večeřeli jsme ještě z toho, co nám připravily naše maminky. Během dne jsme si všimli cedulí, které upozorňovaly na zákaz rozdělávání ohně. Bez táboráku se večer brzy ochladilo a tak jsme rádi zalezli do svých spacáků.

     Mezitím se setmělo a my najednou uviděli tu nádheru horské noční oblohy. Na nebi snad nebylo místečko, kde bychom neviděli hvězdu. Z povídání nakonec nebylo nic. Leželi jsme, pozorovali tu krásu a mlčky přemýšleli. Tehdy jsem poprvé pochopil, proč David pokračuje slovy:
"Tu se ptám: Co jsem já a co je člověk,
   že se o každého zajímáš
   a lidským rodem vůbec nepohrdáš?" (Žalm 8,5)

     Pod tou noční oblohou jsem si připadal menší než mravenec. Uvažoval jsem nad tím, jak je možné, že mne v tom vesmíru, který se mi v té chvíli zdál nekonečný, Bůh vůbec vidí. A pokud ano, zda ho vůbec zajímám. Proč by se měl starat o někoho tak bezvýznamného, jako jsem já?
     Všichni jsme ten večer hleděli na oblohu a nikdo nemluvil. Mluvili jsme totiž se svým Stvořitelem. To on stvořil tu nádheru. To on stvořil i nás. Pak už mluvil jen Bůh.

     Najednou se mi vybavil text proroka Izaiáše, který zaznamenal Boží slova: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: »Neboj se, já jsem tvá pomoc.« Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele." (Izaiáš 41,13+14)