Ústy chválíte, ale v nitru proklínáte!

David během svého života poznal sílu přátelství i zlobu nepřátel. Mnozí z těch, kteří se tvářili jako kamarádi, se později postavili proti němu. Zažil zradu lidí, od kterých by to nikdy nečekal.

Šedesátý druhý žalm proto věnuje někomu, kdo ho ani jednou nezklamal.
„Jen v Bohu se utiší má duše,
jen v něm je moje spása.“ (Žalm 62,1)
Většina z nás chápe slovo spása ve spojitosti s věčným životem v nebeském království. Pro Davida ale mělo toto slovo trochu jiný význam. Je vzpomínkou na chvíle, kdy byl na pokraji smrti. Zdálo se, že je ztracený. Pak zasáhl Bůh a vysvobodil ho z beznadějné situace.

Pro Davida je spasení synonymem záchrany. Nakonec, píše o ní hned v následujícím verši:
„On sám je má skála, moje záchrana,
můj nedobytný hrad, ten nikdo nezdolá.“ (Žalm 62,2)
Obrazy skály a hradu jako symbolů bezpečí a pokoje se v Davidových písních objevují často. Stačí si přečíst jeho životopis, aby nám bylo zřejmé proč. Byly to často skalní jeskyně a rozsedliny, ve kterých se ukryl na útěku před Saulem. V hradu se pak ukrýval v době, kdy už byl králem Izraele.

Jako psanec i jako král se často setkával s léčkami, které se mu snažili nastražit lidé, kteří toužili po jeho trůnu. Zapomněli při tom, že nebojují jen proti králi, ale i proti Hospodinu, který si ho vybral. Podle toho bude vypadat i jejich konec:
„Jak dlouho budete spřádat intriky proti člověku?
Padnete brzo jako nachýlená zeď
a zřítíte se jako prohnilý plot.“ (Žalm 62,3)
Lidé ovládající umění intrik se nám mohou jevit jako neporazitelní. Jenže skutečnost je podle Davida úplně jiná. I když se nám to jeví jako nemožné, padnou rychleji než shnilý plot.

Možná si myslí, že David neprokoukl jejich přetvářku. On je ale ujišťuje, že si je dobře vědom, o co jim jde:
„Jen o to vám jde, jak mne svrhnout,
jste samá přetvářka a lež,
chválíte ústy, ale v duchu proklínáte.“ (Žalm 62,4)

Není vůbec snadné stát v čele Božího lidu, když vám někdo neustále hází klacky pod nohy. David ví, že to sám nezvládne. Potřebuje Boží pomoc:
„Jen klid, má duše, ztiš se před Bohem,
nepřestaň na něho čekat. (Žalm 62,5)
V Boží přítomnosti se David cítí bezpečně. Znovu se vrací k obrazu skály a pevnosti:
„On je má skála, moje záchrana,
má nedobytná pevnost, nic mne nezdolá.“ (Žalm 62,6)

Na rozdíl od lidí Bůh Davida nikdy nezklamal. Proto jeho oslavě věnuje tuto píseň. Do jejího středu vložil nádherné vyznání:
„V Bohu je má spása i má důstojnost,
mé skálopevné útočiště.“ (Žalm 62,7)
Zatímco lidé jsou falešní, Bůh je přímý a věrný. Pro Davida je tím jediným, komu může věřit. U něho je v bezpečí.