Zase jakýsi svátek

„Dneska je neděle?“ ptala se mne v pátek Ovenka, naše čtyřiadevadesátiletá babička, která s námi bydlí v našem bytě. „Babi,“ tázal jsem se pro změnu já, „a proč by měla být neděle?“

„V televizi dnes dávají jednu pohádku za druhou“, začala svou odpověď, „no a pohádky dávají přece vždycky v neděli po obědě. Tak musí být neděle.“ „Babi, ale ona není neděle. Je pátek“, oponoval jsem jí. „Tak proč dávají pohádky, když je pátek?“ nechtěla se Ovenka jen tak lehce vzdát. „Jo, babi,“ smál jsem se, „pohádky dávají, přestože je pátek, protože je taky svátek.“
„Zase nějaký svátek?“ divila se babička. „Taky dobře, aspoň budou pohádky“, odvětila a naši besedu tím prohlásila za uzavřenou. Odcházel jsem z jejího pokoje a bylo mi trochu smutno. „Chudina“, říkal jsem si, „už nám začíná senilnět a pomalu ztrácí pojem o čase.“ Pak jsem sám pro sebe, trochu smířlivěji vůči ní, dodal: „V jejích letech už na to má nárok. Kdo ví, jak na tom budu já, pokud se vůbec jejího věku dožiju.“

O hodinu později volal kamarád. „Zrovna jsem vykopal brambory,“ sděloval mi, „nechceš se pro ně stavit?“ Rád jsem souhlasil, protože vím, jak dobré ty jeho brambory jsou. Takové v obchodě nekoupíte. Domluvili jsme se, kdy a kde se potkáme. Přitom jsem si vzpomněl, že už týden Ovence vyzvedávám nějaké kompenzační pomůcky. Napadlo mne, že když už pojedu autem, tak to vyřídím, ať si tenhle úkol mohu ve svém diáři odškrtnout jako splněný.

Zaparkoval jsem před poliklinikou, kde je prodejna zdravotních pomůcek a byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že vchod do polikliniky je zamčený. Šel jsem ke druhému vchodu, ale tam jsem pochodil stejně. „Asi mají nějakou rekonstrukci“, myslel jsem si.
„Stavím se v nemocnici“, napadlo mne, když jsem sedal do auta, „tam zavřeno určitě mít nebudou!“ Jenže za chvíli jsem zjistil, že i nemocniční prodejna zdravotnických pomůcek má zavřeno.
V tom mi to docvaklo: „Ty jsi ale blázen! Před hodinou ses divil, že Ovenka ve svých devadesáti čtyřech letech zapomněla na státní svátek, měl ji za dementní a teď tu jako cvok málem vyvrátíš dveře zavřené prodejny.“

Sedl jsem znovu do auta, vyzvedl brambory a doma pak o té své sváteční demenci raději pomlčel. Už vidím Ovenku, jak by se mi smála. Stačí, když uvidím a uslyším, jak se bude chechtat, až jí dám přečíst tento článek.