Taneční rej (Radost v Bibli – 48)

         Vyrůstal jsem v prostředí, které nebylo příliš nakloněno tanci a podobným radovánkám. Proto jsem některé biblické texty bral s rezervou. Tak trochu jsem se bránil přijmout myšlenku, že by to tak mohlo být.

         Jenže, pokud chci být čestný, tak si v Bibli nemohu vybírat jen texty, které se mi líbí a ty druhé ignorovat. Pak jsem si začal všímat toho, že tanec byl v dobách, kdy vznikala Bible, běžné vyjádření radosti pohybem. Jistě, nebyl to tanec, který můžeme dnes vidět na diskotékách, ani to, co propagoval film "Hříšný tanec".

         O tanci zpívá i David v jednom svém žalmu:
"Můj nářek jsi změnil v taneční rej,
   vysvlékls mě z žíněného roucha,
opásal jsi mě radostí,
   aby má sláva ti pěla žalmy a již neumlkla.
Hospodine, Bože můj,
budu ti vzdávat chválu věčně." (Žalm 30,12-13)

         Jaký "taneční rej" si můžeme představit? Je to nějaké křepčení opilých nebo zfetovaných lidí, kteří vlastně ani neví, co dělají? Je to nějaký párový tanec, který v obou tanečnících probouzí sexuální vášeň a vzrušení?

         David vzpomíná, že chvíli před tím, než propukla jeho radost a vděčnost, naříkal. Seděl v žíněném rouchu, prožíval pokání. Podle židovské tradice tento žalm napsal ve chvíli, kdy Bůh ukončil morovou ránu, která přišla jako trest za Davidovo svévolné sčítání lidu, které bylo motivováno jeho pýchou nad tím, jak silné má vojsko.

         Pokání ve starozákonní době znamenalo upřímnou lítost nad hříchem, a jeho veřejným projevem bylo oblečení žíněného roucha, sezení v popelu a hlasité naříkání. Toto vše král dělal ještě chvíli před tím, než Hospodin zastavil anděla zhoubce u pole Aravny Jebúzejského.

         V té chvíli si král uvědomil, že Bůh přijal jeho pokání. Poznal, že mu Hospodin odpustil jeho provinění. Nářek vyměnila obrovská radost. Taková euforie, že začal zpívat novou píseň, ve které chválil Boha za jeho milosrdenství a lásku. Své emoce přitom vyjadřoval i pohybem – který náš překlad popisuje jako taneční rej.

         Setkal jsem se s křesťany, kteří si podobné emoce vyvolávají uměle. Zpívají písně, které je mají přivést do stavu, který kdysi prožili a nyní by ho chtěli zažívat znovu a znovu. Myslím, že o tom Davidovy žalmy nejsou. Tento židovský král si na nic nehrál. Když byl smutný, skládal písně, které vyjadřovaly jeho emoce. Když byl veselý, tak dokázal vyzpívat i svou radost.

         Čím jsem starší, tím mám Davida raději. Protože ani já nejsem člověk, který se stále jen usmívá. Mám chvíle, kdy potřebuji plakat, protože mne něco trápí a bolí. Jindy se naopak potřebuji smát, protože mám radost, která potřebuje ven,

         A ještě něco jsem se od Davida naučil. Když někdy vypláču Bohu svou bolest, on ji dokáže změnit v radost. Dokáže mne vysvléct "z žíněného roucha" a změní "můj nářek v taneční rej". Dnes se chci radovat z mého Boha, který dokáže ten největší zázrak – naplnit mé srdce radostí.