Požehnám těm, kdo ti žehnají (Požehnání v Bibli 46)

Mnohokrát jsem slyšel myšlenku: "Zaseli vítr, sklízí bouři!" Vždy byla použita vůči těm, kdo šířili zlo. Jenže, ono to platí i pro toho, kdo chce naopak okolo sebe šířit dobro, pohodu a mír.

Něco podobného řekl Hospodin Abrahamovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. ²Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
³Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." (Genesis 12,1-3)

Člověk je tvor sobecký. Díky hříchu jsme nastavení spíš na to, abychom brali, než abychom dávali. Tak je to ve vztahu k lidem i ve vztahu k Bohu. Rádi bereme a neradi dáváme.

Otázkou je, zda toto zaslíbení, adresované Abrahamovi, můžeme vztáhnout i na sebe. Můžeme se i my stát požehnáním? A pokud ano, jak?
I na to nám Bůh odpovídá v textu, který jsme četli. Říká, že v Abrahamovi najdou požehnání všechny "čeledi" země". Tedy, všechny národy a rasy. Do tohoto výčtu patřím já a patříš i ty. I my můžeme mít díky Abrahamově poslušnosti Boží požehnání.

Bůh říká, že ti, kdo budou žehnat Abrahamovi, sami dojdou požehnání. Jenže, Abraham už nežije a my mu tedy žehnat nemůžeme. Co s tím? Můžeme žehnat jeho potomkům (Židům, Arabům a dalším) a také všem čeledím země.

Proč bychom měli přát požehnání všem lidem? Proč bych ho měl přát i tomu, koho třeba nemám rád? Protože, podle tohoto zaslíbení, které dal prostřednictvím Abrahama Bůh všem lidem na naší planetě, Když přeji požehnání druhým, sám ho dostávám!
Nebojme se žehnat. Nakonec, my požehnání jenom přejeme, ale dává ho Bůh.