Otce jsi slýchával...

Minule jsme se věnovali úvodním slovům 22. žalmu, která citoval Ježíš na kříži. Dnes se podíváme na další část tohoto zajímavého žalmu. David v ní vzpomíná něco, s čím se asi setkal každý, kdo se rozhodl spoléhat na Boží pomoc.

     David asi právě prožil duchovní krizi. Měl pocit, že ho Bůh neslyší, když k němu volá. Navíc je tu ještě jeden problém:
"Jsi svatý, veliký Bože, chválí tě Izrael,
   otce jsi slýchával, byls jejich nadějí.
Když k tobě volali, ty jsi jim pomáhal,
   když v tebe doufali, ty jsi je nezklamal." (Žalm 22,4-6)
Na první pohled to není tak patrné, ale já v Davidových slovech cítím určitý stín skryté výčitky. Jako by David mezi řádky říkal: "Bože, proč mám pocit, že to, co vyprávěl můj otec a děda, byly jen pohádky? Proč mám pocit, že dnes už nemáš stejnou moc, o jaké mohu číst v Písmu?" Nestalo se vám to někdy také? Neměli jste také pochybnosti o tom, zda je ten váš Bůh stejně mocný, jako Bůh, o kterém čtete v Bibli?

     S podobnými pochybnostmi se asi čas od času musí poprat každý z nás. Ne vždy jde vše podle našich představ. Ne vždy je snadné přijmout to, co právě prožíváme, jako projev Boží vůle. Někdy se nám může zdát, že se náš život našemu Bohu vymknul z jeho rukou. V takových chvílích můžeme prožívat stejný pocit zmaru, jaký popisuje David:
"Už nejsem ani člověk, jsem jen červíček,
   jen troska člověka, všemi odhozená.
Jsem pro smích zástupům, mou bídou se baví,
   napodobují mě, posměšně volají:
´Na Boha spoléhal, ať ho vysvobodí,
   má-li ho trochu rád, ať nám to dokáže!´" (Žalm 22,7-9)
Umím si představit Davida, který uvažuje o tom, proč se jako budoucí král musí skrývat. Jednu chvíli dokonce musel předstírat, že je pomatený. Jen tak si zachránil život...

     Červíček, troska člověka, už ani nejsem člověk... Při čtení těchto slov se mi vybavil text z knihy proroka Izaiáše: "Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.
Hle, budou se stydět a hanbit všichni, kdo proti tobě planou hněvem, budou jak nic a zahynou odpůrci tvoji. Budeš je hledat, ale nenajdeš ty, kdo na tebe dorážejí; budou jak nic, naprostá nicota, ti, kdo proti tobě válčí.
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: »Neboj se, já jsem tvá pomoc.«
Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele." (Izaiáš 41,10-14)

     Možná dnes mají navrch mí nepřátelé. Možná se mi dnes beztrestně vysmívají a uráží nejen mne, ale i mého Boha. Je docela možné, že díky tomu začínám pochybovat o tom, zda je Bůh stále ještě tím jediným mocným a silným Bohem, který dokázal vyvést milion otroků z Egypta a vybudovat z nich svůj vyvolený národ. Právě v takové chvíli bych si měl připomenout slova mého Boha: "Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc..."