Obřízka a příslušnost k církvi

V dnešní části listu Římanům Pavel řeší problém, se kterým se už dnes běžně mezi křesťany nesetkáme. V jeho době je to ale často diskutované téma. "Může se do nebe dostat člověk i bez obřízky?" Proč se tím Pavel vůbec zabývá?

Většina křesťanů v té době měla židovské kořeny. Byli hrdí na své židovství a jen těžko se smiřovali s tím, že teď by měli mít najednou stejná práva na Boží království i ti, kteří nikdy neprošli židovskou výchovou. Někteří z nich přišli s myšlenkou zavést pro pohany povinnou obřízku, jako znak jejich obrácení. Zdálo se, že tento problém rozdělí mladou křesťanskou církev.

Pak do těchto sporů vstoupil Pavel. Sám obřezaný žid, učitel zákona a farizeus. K překvapení většiny napíše: "Obřízka má smysl, jestliže zachováváš zákon. Jestliže však zákon přestupuješ, je to, jako kdybys nebyl obřezán.
Jestliže naopak ten, kdo není obřezán, zachovává požadavky zákona, není to, jako kdyby byl obřezán? Ten, kdo není obřezán, ale plní zákon, bude soudcem nad tebou, který s celou svou literou zákona a obřezaností zákon přestupuješ.
Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha." (Římanům 2,25-29)

Co s tím dnes? Když jsem četl tato slova, napadla mne souvislost s tím, co řeší někteří křesťané: "Může být spasen člověk, který není pokřtěný a nepatří k žádné církvi?"

Dovolím si Pavlova slova aplikovat na tento problém. Pokud se ztotožňuji s nějakým společenstvím (církví) a život s lidmi v něm mne naplňuje, pak mi toto společenství může být velkou pomocí na mé cestě do Božího království. Ale samotné členství v církvi ještě není důkazem toho, že jsem křesťan.

Možná dělám vše, co mi říká má církev. Chodím na bohoslužby, dávám peníze na chudé i na provoz církve. Když je potřeba, dám k dispozici i můj čas a mé schopnosti... To vše je určitě dobré a užitečné. Ale není to záruka toho, že jsem skutečný křesťan. Protože, to vše mohu dělat, a mé srdce může být někde úplně jinde.

Jak poznám, že jsem křesťan? Pokusím se parafrázovat Pavlova slova pro dnešní dobu: "Skutečný křesťan je ten, kdo je jím uvnitř. Ten, komu jeho srdce změnil (pokřtil) Duch svatý. Takový člověk nedělá dobré skutky kvůli zákonu. Možná nedojde chvály od lidí, ale určitě se mu jí jednou dostane od Boha."

I mně, křesťanovi, hrozí stejné nebezpečí, s jakým se potýkali židé. Může se mi stát, že kvůli uznání lidí začnu dělat věci, které bych normálně nedělal. Pokud mi ale mé srdce změní (pokřtí, obřeže) Duch svatý, budu dělat věci, které se díky této změně staly přirozenou součástí mého života. Budu je dělat z vděčnosti za mé spasení, nikoliv proto, abych získal obdiv lidí nebo mé církve.

Pane, děkuji Ti, že jsi za mne zemřel. Děkuji Ti za dar spasení. Pokračuj i dnes v proměně mého srdce. Toužím po srdci, které se bude podobat tomu Tvému. Zbav mne touhy po uznání druhých. Odnauč mne počítat vlastní dobré skutky. Raději si chci připomínat to vše dobré, co mám díky Tobě.