Je snadnější žít bez ruky, než bez ženy

Když se Milan narodil v roce 1929, byl zdravý a měl obě ruce. Když se před padesáti osmi roky ženil,  měl stále ještě zdraví a dvě ruce.  Pak stačil malý okamžik na šachtě a o jednu ruku přišel.

Seznámil jsem se s ním před čtrnácti lety. To už jednu ruku neměl. Poprvé jsem ho zaregistroval, když u obchodu nakládal věci z vozíku do tašky a tu pak dával na řidítka svého kola. Chtěl jsem mu pomoct, ale než jsem zaparkoval nákupní vozík, měl už nákup pověšený na řidítkách a tlačil kolo směrem k výjezdu z parkoviště.

V sobotu jsem se s ním potkal na bohoslužbě. To už jsem k té zajímavé postavě mohl přidat jméno – Milan. V týdnu jsem ho navštívil doma. Poznal jsem jeho manželku – Katarinu – se kterou vychovali sedm dětí. Šest synů a jednu dceru.

Vyprávěli mi svůj příběh. O svém seznámení a svatbě. O stěhování za prací z rodného Slovenska na Ostravsko. O úraze, při kterém přišel o ruku. Katarina vyprávěla o Milanově zarputilosti, se kterou se snažil naučit žít bez jedné ruky. O tom, co vše dokáže s tímto handicapem udělat doma i na zahradě.

Chodíval jsem k nim často a rád. V jejich domě bylo cítit pohodu, kterou prožívali. Nejen mezi sebou, ale i s rodinami svých dětí. U Katariny jsem nejvíce obdivoval její lásku k nevěstám svých synů i k ženichovi své dcery. Byla to úžasná tchýně.

Před osmi lety jsem s Milanem prožil loučení s jeho milovanou Katarinou. Měl jsem tu velkou čest kázat nad její rakví. Společně jsme si i poplakali. Ztráta Katariny bolela.

Pak jsme se odstěhovali a já Milana potkával jen zřídka. Při jednom takovém setkání mi se slzami v očích řekl: "Žít bez ruky je snadnější, než žít bez Katariny!"

Ve svém životě jsem potkal hodně lidí, které postihlo neštěstí. Znám mnoho lidí, kteří musí žít se zdravotním handicapem. Milan se naučil žít bez jedné ruky. Naučil se znovu radovat a svou radost dokázal i rozdávat.

V pondělí jsem se dověděl, že můj jednoruký kamarád zemřel. V neděli budu mluvit i nad jeho rakví. Budu se loučit s kamarádem, který mi spolu se svou Katarinou pozitivně vstoupil do mého života. Jako křesťan věřím, že se s nimi oběma jednou setkám u Boha. Ale i tak mne jejich ztráta bolí. Oba patří mezi lidi, kterých jsem si vážil. Budu na ně rád vzpomínat.