Vláda KSČ vadila jen tisícovce chartistů

Patříte k těm, kteří s nostalgií vzpomínají na „vládu jedné strany“? Stýská se vám po době, kdy ti obyčejní stáli ve frontě, přestože často ani nevěděli, co právě přišlo za zboží a zda se na ně vůbec dostane?

     V diskuzi pod mým posledním článkem „Za bolševika jsme žili v ráji“ kolega Jan Lněnička napsal: „Problém je, když nějaký trouba, který v té době chodil do první třídy tvrdí, že za socialismu jsme nežili, ale přežívali. Žili jsme, nějak jsme netrpěli, krom těch kteří se postavili proti systému. Chartistů bylo asi 1000. Tahle tupá propaganda je otravná, každá doba má své. Jen ten gothaj byl lepší a levnější za socialismu.“

     Při čtení těchto slov se mi vybavily rozhovory s lidmi, kteří věří, že „sametová revoluce byla protistátním pučem, vyvolaným hrstkou nespokojených ztroskotanců, jako byl Havel a jemu podobní.“ Většina národa prý tehdy byla s vládnou KSČ spokojená a kdyby nebylo chartistů, mohli jsme si tu žít spokojeně a šťastně až doposud. Když poslouchám tyto lidi, kterých stále přibývá, mám stejné pocity, jako když jsem na záchodě čítával Rudé právo, protože fungovalo jako spolehlivé projímadlo.

     Z diskuze pod mým článkem si vypůjčím ještě další citát. Petr Burian v něm výstižně a s nadsázkou shrnuje, jak to štěstí vypadalo: „Proč bylo lépe za komunistů:
Když mi byly dva roky, byl mi rohlík po loket a dneska? Škoda mluvit. Za komunistů bylo deset deka salámu nějaká hromada na patnáct minut. Dneska je i dvacet deka dvakrát do huby.
Za komunistů se nikdo z mých kamarádů nepovyšoval, že byl na západě, anebo s rodinou ve Vídni na Vánočních trzích. Lidi měli tedy k sobě blíž.
Sdělovací technologie byly taky na větší úrovni. Co jsem řekl v deset večer v hospodě, to už ráno v sedm měli eSTéBáci zanesené ve složce.
Nemusel jsem v krámě bloudit mezi šestnácti jogurty, rozhodovat se jaké maso si koupím k večeři, či být nerozhodný u pečiva.
Nikdy mi neklekl internet, nikdy nezkolaboval telefon, výpadky signálu televize byly naopak součástí balíčku. Každá barva na obrazovce TV byl pak bonus navíc. Pokud jste tedy neměli černobílou za tři průměrné platy, což byla většina z nás.
Věděl jsem vždycky co bych si rád přečetl, nebo jakou muziku si poslechnout. Ale většinou jsem se tím nemusel zatěžovat. Historie měla 516 stránek, to se dalo zvládnout.
Když jsem šel cokoliv nakoupit, vždycky jsem přesně věděl pro co jdu a to jsem vyžadoval třeba i osmkrát po sobě, dokud jsem to nesehnal. Byl jsem tedy pevný ve svých zákaznických prioritách.
Důchodci za nás měli náš respekt, protože nikdo nevěděl, kdo z nich je komunista, estébák, anebo donašeč. Většinou byli všechno v jednom. Neotravovali nás žádní řemeslníci ani prodejci s nabídkami. Obchodníci vás neomaleně nelákali dovnitř provozovny, ale naopak ven.
Rodiče s vámi nechtěli mluvit o politice, necpali vám veřejná témata, naopak mluvili skrytě, v náznacích a šeptali, takže jste jako puberťák nevěděli, kdy se baví o sexu a kdy o šmelině masa na neděli.
Neotravovaly vás žádné pornografické nabídky. Takže katalog Prioru (Magnet) strany 68-72 spodní prádlo a 112-116 lůžkoviny, byly jasná volba bez přemýšlení.
Byly uhelné prázdniny a k tomu desítky hodin strávených v nekonečných frontách na cokoliv vás dostalo mezi lidi.
A dnes? Škoda mluvit. Proto jsme cinkali?“

     Vraťme se k víře některých spoluobčanů, že kdyby nebylo těch zmetků chartistů, mohli jsme si tu žít šťastně a spokojeně, protože všichni ostatní byli s vládou KSČ spokojení.
V listopadu 1989 jsem byl služebně v Praze. 21. listopadu jsem podvečer prožil na Václavském náměstí, kde nebyla jen hrstka chartistů, mezi které jsem nepatřil, ale sešlo se okolo 200 000 lidí, kteří dali hlasitě najevo, že jejich ochota podřizovat se diktátu KSČ skončila.
O tři dny později se demonstrovalo i ve Veselí nad Moravou, kde jsme tehdy s rodinou žili. Vše vyvrcholilo 25. listopadu, kdy se na Letné sešlo půl milionu protestujících. Tam jsem nebyl a nebyla tam spousta dalších lidí, kterým se vláda KSČ zajídala. Z toho můžeme logicky vyvodit, že s vládou nebyla nespokojená jen „tisícovka chartistů“, ale byla to většina obyvatel tehdejšího Československa.

     Pravdou je, že mnoho lidí se naivně domnívalo, že až padne vláda KSČ, budou se mít ze dne na den automaticky lépe než dřív. Nepočítali s tím, že se bude muset i nadále pracovat a že ta cesta k lepšímu životu nebude vždy jednoduchá a snadná.
Někteří pochopili, že je na nich, zda se budou mít lépe, jiní začali nostalgicky vzpomínat na ten ráj, ve kterém žili před „sametem“.

     Od té doby uběhlo už téměř 35 let. Mezi tím nám zde vyrostla generace lidí, kteří tu dobu nezažili a hrozí nebezpečí, že začnou naslouchat těm, kteří budou tvrdit, že bychom se měli znovu vrátit k třídnímu boji, protože pak bude zase ráj na zemi. Vysoké školy na západě jsou touto ideologií zamořeny a mladí lidé, kteří mají rádi „ideály“, podléhají řečem o spravedlivé společnosti.

     Jenže žádná spravedlivá společnost zatím neexistuje. Pokud se někomu stýská po vládě jedné strany, ať si zajede na dovolenou do Severní Koreje, a pokud bude mít to štěstí, že se i vrátí, bude nejpíše mluvit jinak. Karel Čapek, který byl nakloněn myšlence komunismu, po návštěvě Sovetského svazu napsal článek "Proč nejsem komunistou".

     V závěru uvedu ještě jeden citát z diskuze pod mým článkem. Pan Zbyšek Hlinka napsal: „Nějak si nemohu zrovna nic vybavit, po čem by se mi z té bolševické doby stýskalo. Možná by se něco dalo vyhrábnout, ale je to tak přehlušeno tím vším možným, co tehdy nešlo a dnes jde, že je dost namáhavé něco z té minulosti vylovit. Snad jen že jsem byl mladý, za to ale komouši fakt nemohli.“

     Nemyslím si, že bychom žili v dokonalé a spravedlivé společnosti. Přesto bych se nikdy nechtěl vrátit do doby, kdy u nás vládla jedna strana. I přes všechny problémy, které dnešní doba přináší, jsem přesvědčen, že je nám lépe, než tehdy. Važme si svobody, kterou zatím stále máme. V tomto světě a v této době to není samozřejmost.