Dovolte, abych se představil

        Nastupoval jsem tehdy krátce po svatbě do nového zaměstnání. Hlásil jsem se u svého vedoucího. Zaujalo mne jeho představení. Zatímco já se představil jako "Fürst", on řekl, že je "inženýr architekt Novák", a pak ještě jen tak mezi řečí zmínil, že jeho tchán je předsedou OV KSČ.

        Udělal jsem si o něm obrázek, který byl, žel, pravdivý, a tak jsem po krátké době toto místo opustil, přestože bylo velice výhodné. Nešel jsem sám, odcházeli tehdy skoro všichni projektanti a důvodem odchodu byl soudruh inženýr architekt.
        Při čtení biblické knihy Kazatel se nám hned na jejím začátku představuje její autor. Zvolil zvláštní způsob:
"Slovo Kazatele,
   Davidova syna,
      jeruzalémského krále..." (Kazatel 1,1)
        Osobně bych čekal, že v úvodu bude: "Slovo Šalamouna, izraelského krále, syna krále Davida..." Jenže Šalamoun, který je podle židovské tradice autorem knihy Kazatel, začíná úplně jinak.

Kazatel
        Proč se na prvním místě představuje jako kazatel? Vždy docházím k závěru, že tím klade důraz na to, co v té chvíli ve svém životě považuje za nejdůležitější. Cítí povinnost podělit se o svou životní zkušenost.
        Prožil období velké slávy, kdy se na jeho vládnutí přijížděli dívat panovníci nejen z okolních krajin, ale i z daleké Afriky. Jeho moudrost byla vyhlášená.
        Když se představí jako Kazatel, pak tím chce naznačit, že jeho moudrost není tím hlavním, o čem bude jeho kniha. Jako kazatel nepřináší své poselství, ale dělí se o myšlenky, které mu vnukl samotný Bůh. Bůh má být oslaven touto knihou.
        Titulem Kazatel dává také najevo, že tu má své společenství, které je mu velmi blízké. Přiznává, že by si přál, aby mu bylo nasloucháno, protože chce nabídnout jedinečné Boží rady pro každodenní život.
        Jako kazatel chce také říci, že naplnění Boží vůle je pro něho v závěru života důležitější než cokoliv jiného.

Davidův syn
        Na druhém místě Šalamoun zmiňuje, že je Davidův syn. Osobně v tom vidím náznak jeho pokory. Šalamounovo jméno je známé nejen v jeho zemi, ale široko daleko i za hranicemi Izraele. Pro něho je ale důležitější jméno jeho táty.
        Co tím chce říci? Šalomoun je hrdý na svůj původ. Pochází z královské krve. To, co má, má i díky svému otci, jehož jméno se časem stane symbolem židovské svobody. Šalamoun zná svůj původ, má rodinu, do které patří, a je na to náležitě hrdý.
        Možná také Šalamoun naznačuje všem, kdo touží po vysokém postu, že rodina je víc než královský trůn a žádná práce nestojí za to, aby nás připravila o čas potřebný pro rodinný život.

Král v Jeruzalémě
        Až na třetím místě Šalamoun připomene, že je králem v Jeruzalémě. To je zvláštní vyjádření. Proč? Správně by měl říci, že je králem nad Izraelem, a daně mu odvádí králové všech okolních zemí, které si podmanil.
        Šalamoun ale napíše, že je králem v Jeruzalémě. Pokud to chceme pochopit, pak bychom neměli zapomínat na klíč k této knize – poslední dva texty celé knihy, ve kterých Kazatel zmiňuje Boží soud.
        Stařičký král Šalamoun si velice dobře uvědomuje, kdo je skutečným panovníkem nejen v Izraeli, ale i na celé planetě a v nekonečném vesmíru. Vedle Hospodina je jeho kralování něčím zcela zanedbatelným.

        Šalamoun udělal v životě spoustu špatných věcí. V určité životní etapě to dokonce vypadá, že sloužil víc pohanským bohům než tomu Izraelskému. Mnohokrát se raději řídil svými emocemi než moudrostí, kterou dostal od Hospodina. Způsob, jakým se představuje, napovídá, že se nakonec přece jen vrátil k Hospodinu a jeho moudrosti. A to je dobře. To je dobrá zpráva i pro nás. I my můžeme zmoudřet, když si přiznáme své chyby.