Dlouhý rozhovor s Otcem

        Všichni evangelisté si všímají v Ježíšově životě něčeho zvláštního. Týká se to Ježíšova modlitebního života. Lukáš se této otázce věnuje ve svém vyprávění dost často.

        Poprvé už v páté kapitole, kde napsal: "On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil." (Luk.5,16) Z těchto slov jasně vyplývá, že se Ježíš modlil často. V šesté kapitole svého evangelia Lukáš ještě doplní: "V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu." (Luk.6,11)

        Ježíš se modlí často a nemá problém věnovat rozhovoru se svým Otcem celou noc. To je velice zajímavé zjištění. Křesťané se Ježíše často pokoušejí napodobovat, protože mají pocit, že čím delší modlitba je, tím má větší sílu.

        Možná zapomněli na to, co Ježíš řekl svým učedníkům, když ho prosili, aby je naučil se modlit. Ještě před tím, než vysloví vzorovou modlitbu, své žáky varuje: "Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov." (Mat.6,7)

        Podle se jako pohan chová ten, kdo má pocit, že o tom, zda bude jeho modlitba vyslyšena, rozhoduje to, jak dlouho bude Boha přemlouvat, aby nakonec udělal to, zač modlitebník prosí. Když tak o tom přemýšlím, tak jsem také byl mnohokrát pohanem.

        Možná vás také napadla otázka, jak asi vypadala taková noc, kterou Ježíš strávil se svým nebeským Otcem. Asi to nebyl nepřetržitý vodopád jeho slov, kterým by zahltil naslouchajícího Boha. Určitě řekl, co měl na mysli. Jsem přesvědčen i o tom, že také naslouchal tomu, co mu chtěl Bůh říci. Zvláště ve chvílích, kdy potřeboval ujištění nebes, že je jeho mise úspěšná.

        Jednou večer jsem pochopil, že někdy mohl Ježíš se svým Otcem rozmlouvat i beze slov. Byli jsme tehdy s manželkou na kratičké dovolené. Půjčili jsme si na jednu noc malou chatičku v Beskydách. Udělali jsme si dobrou večeři a pak jsme si na louce lehli do trávy a pozorovali zapadající slunce. Po chvíli jsme také uviděli první hvězdu a po ní další a další, až jich najednou byla plná obloha.

        Leželi jsme tak asi hodinu a půl. Ani jsme při tom moc nemluvili. Bylo nám spolu dobře i beze slov. Vychutnávali jsme tu vzájemnou blízkost a vědomí, že máme jeden druhého... Asi bychom tam vydrželi dlouho, kdyby nebyla zrovna doba jelení říje. Jeden z nich zatroubil tak blízko a tak silně, že jsme raději vzali nohy na ramena a vrátili se zpět do chaty, kde jsme se cítili bezpečnější.

        Ten večer mi pomohl pochopit, že něco podobného mohl prožívat i Ježíš. Možná byly noci, kdy jen tak seděl, pozoroval noční oblohu a očima hledal místo ve vesmíru, odkud přišel na naši planetu. Vnímal přitom přítomnost svého Otce, která mu dodávala pocit bezpečí v tomto nebezpečném světě.

        Tahle představa "rozhovoru s Bohem" se mi líbí. Modlitba tím najednou dostala v mém chápání úplně jiný rozměr. Nejde jen o to, co říkám nebo slyším. Důležitější je, že mohu být se svým Bohem, a díky tomu mé nitro znovu plní Ježíšův pokoj a klid.

        Těší mne, že se od Ježíše mohu učit, jak pestrý může být modlitební život. Pokud se Bůh stane mým přítelem, pak mi s ním bude dobře i ve chvíli, kdy spolu budeme mlčet. Nebudu se muset nutit mluvit, když mi nebude do řeči, a nebudu nervózní, když mi můj nebeský Otec neodpoví hned, když se ho na něco zeptám.