Člověk a zvíře...

        Přemýšlení o věčnosti není vůbec snadné. Jsme pomíjiví a tak si jen těžko dokážeme představit, co to ta věčnost je. Přesto po ní toužíme, protože tuto touhu vložil Bůh do našeho nitra.

        Šalomoun pozoruje svět a hlavou se mu míhají různé myšlenky. Některé ihned opustí, protože je mu jasné, že jsou scestné. U jiných se nějakou dobu zdrží, protože si není jistý, jak na ně odpovědět.

        Jednou oblastí, která ho trápí, je vztah mezi člověkem a zvířetem: "Jsou lidé jen dalším živočišným druhem, nebo jsou korunou stvoření? Lišíme se nějak od okolní přírody? A pokud ano, jak?"

        Proč o tom Šalomoun přemýšlí? Protože je při svém pozorování přírody velice důkladný a nechce vynechat žádnou možnost, která se nabízí:
"Pomyslil jsem si:
   Bůh zkouší lidi a chce jim ukázat,
   že je to s nimi jako se zvířaty.
Zvířata i lidé mají stejný úděl,
   jedny i druhé stihne stejný osud;
   mají společné to, že jako živé duše dýchají
   a nakonec jedni i druzí umírají.
   Jakou přednost má člověk před zvířetem?" (Kazatel 3,18-19)

        K tomuto závěru není těžké dospět. Stačí vidět, jak umírá člověk a jak umírá zvíře. Není v tom žádný rozdíl. Pokud umíráme díky kulce nepřítele, je to většinou rychlé. Pokud umíráme díky nemoci, infekci nebo z jiných důvodů, může to někdy znamenat dlouhé trápení. Zatímco zvířatům můžeme pomoci injekcí, lidé v naší zemi musí své utrpení vytrpět až do konce.

        Člověk se brání tomu, aby přijal myšlenku, že mezi námi a zvířetem není žádný rozdíl. My přece, na rozdíl od zvířat, musíme mít i jiný smysl života, než se jen narodit a pak čekat na poslední vydechnutí. Přesto, když máme k dispozici jen to, co nám poskytnou naše oči, musíme dojít ke stejnému závěru, jaký čteme v knize Kazatel:
"Všechno směřuje k jednomu místu:
   všechno z prachu povstalo
   a všechno se do prachu vrací." (Kazatel 3,20)

        Vždy, když čtu tato slova, tak se ve mně vše bouří. Právě má touha po věčnosti takový závěr odmítá. Rád bych dokázal, že je tu něco, co umí jít i za hranice smrti. Jenže pro to nemám žádný důkaz. Je to jen víra, která odpovídá na touhu mého nitra, neskončit okamžikem smrti. Proto nakonec musím souhlasit s Šalomounem, který přiznává:
"Kdo má takové poznání, aby mohl s jistotou říci,
   že lidský duch stoupá vzhůru
   a duch zvířat sestupuje do země? " (Kazatel 3,21)

        Pokud se na člověka dívám jen očima evoluce, pak dojdu k závěru, že smrtí vše opravdu končí. Pokud poslechnu volání mého nitra po věčnosti, pak mi Bůh může nabídnout spoustu důvodů pro to, abych uvěřil, že mezi člověkem a zvířetem je rozdíl. Pak uvěřím, že "lidský duch stoupá vzhůru", zatímco "duch zvířat sestupuje do země". Víra pak zruší nutnost psát za tímto sdělením otazník.