Bůh mi dopřál smích (Radost v Bibli – 45)

         Bůh nám občas dá možnost zažít s ním něco, co považujeme za zázrak. Jenže, když o tom někomu vyprávíme, dovíme se, že to může být náhoda. A nakonec si to někdy začneme myslet i my sami.

         Proto Bůh někdy způsobí něco, co náhodou být nemůže v žádném případě. Něco takového se odehrálo i v životě skoro stoletého Abrahama a jeho devadesátileté ženy Sáry. V knize Genesis o tom můžeme číst: "Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.
Když mu bylo osm dní, Abraham svého syna Izáka obřezal, jak mu Bůh přikázal. Abrahamovi bylo sto let, když se mu syn Izák narodil.
Tu Sára řekla: "Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší."
A dodala: "Kdo by byl Abrahamovi řekl, že Sára bude kojit syny? A přece jsem mu porodila syna, ačkoli je stár." (Genesis 21,1-8)

         Sára má jasno. Žádná náhoda, ale zázrak. Nakonec, těžko by se asi našel někdo, kdo by těhotenství ženy po přechodu, bez zásahu lékařů, považoval za možné. Líbí se mi Sářin komentář: "Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší." Abrahamova manželka, jako novopečená maminka, prožívá velkou radost. Z toho, co řekla, vyplývá, že to byla hlasitá radost. Smála se a přitom si přála, aby její smích nakazil každého, kdo se o jejím štěstí doví.

         V životě se často dostáváme do situací, které z lidského hlediska nemají řešení. To se stalo i Sáře. Když jí skončil její ženský cyklus, smířila se s tím, že už nikdy neporodí svému muži dědice. Celý život se modlila, aby se jí podařilo otěhotnět, ale teď to vzdala. "Už to není možné", říkala si a začala hledat ženu, která by se postarala o dědice. Jak to s tímto náhradním Sářiným plánem dopadlo, asi víte. Přinesl do jejich rodiny zbytečné problémy, které by nebyly, kdyby raději počkali na Boží řešení.

         Možná bychom si ale mohli připomenout ještě jeden Sářin smích, o který se nechtěla dělit, protože to byl smích způsobený malou vírou. Zazněl necelý rok před narozením Izáka, když je navštívil Hospodin spolu se dvěma anděly, cestou do Sodomy: Pak se ho otázali: "Kde je tvá žena Sára?"
Odpověděl: "Tady ve stanu."
I řekl jeden z nich: "Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna." Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec."
Tu Hospodin Abrahamovi řekl: "Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna."
Sára však zapírala: "Nesmála jsem se", protože se bála.
On však řekl: "Ale ano, smála ses." (Genesis 18,9-15)

         Bůh Sáře oznámil, že se jí narodí syn. Vůbec se jí nedivím, že tomu nevěřila. Po devíti měsících se ale Izák skutečně narodil. V té době už byl Sářin smích úplně jiný. Byl to smích radostné vděčnosti. Byl to projev obdivu a úžasu před Bohem, který nikdy své sliby neříká jen tak, do větru.

         Zkusme si dnes na chvíli sednout a vzpomínat na chvíle, kdy jsme i my, podobně jako Sára, mohli prohlásit: "Bůh mi dopřál, že se mohu smát." Nebojme se o tuto vzpomínku podělit s každým, kdo bude ochotný si ji vyslechnout. Ne proto, abychom se chlubili, ale aby se i v našem případě splnilo to, co si přála Sára: "Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší."