Bože, neodmlčuj se

V první polovině Davidova života bychom asi jen stěží hledali období, kdy se mohl cítit v bezpečí. Jako pastýř ovcí musel být stále ve střehu, protože dravé šelmy neohrožovaly jen otcovo stádo, ale i jeho samotného.

      Pak se stal na chvíli Saulovým "společníkem", ale ani tady nebyl v bezpečí. Král totiž zjistil, že prorok mladého Davida pomazal za budoucího krále. Budoucí panovník Izraele se od té chvíle musel cítit jako lovná zvěř.

      Představme si nyní, že jsme sami pronásledováni a v případě dopadení máme jistotu, že přijdeme o svůj život. Jsme stále na útěku a čas od času jsme v situaci, která vypadá beznadějná. Pro Davida to nebyla představa, ale realita. Proto svou další modlitbu začíná slovy:
"Bože, k tobě volám,
   jsi má pevná skála,
   na tebe spoléhám.
Teď se neodmlčuj,
   bez tvé odpovědi bych jistě zahynul." (Žalm 28,1)
Můj život není možné srovnávat s tím, co prožil David. Přesto jsem se párkrát ocitnul v situaci, kdy jsem volal k Bohu stejně úpěnlivě. V noci jsem nemohl spát. Moc jsem si přál, aby mi Bůh odpověděl na mé volání. Přál jsem si uslyšet jeho hlas, který by mi řekl, že se nemám bát, protože nejsem sám.
      Žádný hlas jsem ale neslyšel. Bůh mi odpovídal slovy Bible. Mnohokrát to byla slova žalmů. Bůh mne tak učil pokoře. Chtěl, abych si uvědomil, že nepotřebuji nějaké zázračné "zjevení", pokud už něco podobného prožil někdo z biblických hrdinů.
      Proto mne povzbudilo, když jsem jednou v podobné situaci četl: "Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky." (Židům 13,8) Ježíš má stejnou moc i lásku, jakou mohu obdivovat při čtení biblických příběhů. Bůh nikdy neopustil Davida a tak neopustí ani mne.
      Připomeňme si Ježíšova poslední slova, která z jeho úst slyšeli učedníci: "A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Matouš 28,20) Toto ujištění si určitě nenechal pro okamžik loučení náhodou. Velice dobře věděl, co nás čeká. Chce, abychom všichni věděli, že je s námi a slyší vše, co mu říkáme během své modlitby.

      Biblická pokora je zvláštní stav. Je to poznání, že je tu někdo, kdo mne zná skrz naskrz, ví o všech mých chybách a přece mi nabízí svou lásku.
"Pokorně se modlím,
   vyslyš moje prosby,
   jsem ve tvé svatyni." (Žalm 28,2)
Každý, kdo zná starozákonní řád ve svatyni, ví, že David nemohl vstoupit do svatostánku. Nebyl z kněžské rodiny. Mohl ale vstoupit do jiné Boží svatyně. Do té, která se nachází v nebesích. Poznal Boha jako svého milujícího tátu. Proto mohl prožít zkušenost, ke které vybízí Bible i nás:"Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas." (Židům 4,16)

      Život v neustálém nebezpečí naučil Davida hledat pomoc u Hospodina. V každé volné chvíli ve svých modlitbách Bohu vyprávěl o všem, co právě prožíval. Vždy, když dal svou přítomnost i budoucnost do Božích rukou, našel znovu ztracený klid a pokoj.