Ať se o muslimy postarají církve!

         Katolická církev přišla s nabídkou ubytovat ve svých budovách křesťanské uprchlíky ze zemí, kde vládne islám a jim tak hrozí smrt. Reakce na toto gesto dobré vůle byly místy až zoufalé.

         Církev přitom nenabízí jen ubytování, ale chce lidem, kteří získají statut uprchlíka, pomoci v začlenění do naší společnosti. Pro lidi, kteří se dříve většinou živili obděláváním půdy, jsou opuštěné vesnické fary jako stvořené k dalšímu životu, protože k těmto budovám vždy patří i nějaký pozemek.
         Lidová moudrost ale říká: "Za každý dobrý skutek budeš náležitě potrestán!" Církev ještě ten skutek nestihla uskutečnit a už to dostává zprava i zleva. Lidé, kteří jinak o Bibli nezavadí, najednou citují biblické texty, které mají dokázat, že je nekřesťanské, pokud si chce církev mezi uprchlíky přednostně vybírat křesťany.

         Má církev právo pomáhat přednostně křesťanům? Nebo tím pošlapává vlastní zásady? Těm, kteří dnes křesťany školí ze znalosti Bible, bych rád připomenul dvě staré křesťanské zásady.
1.      Postarej se o své blízké
         První je v Bibli zaznamenána takto: "Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící." (1 Tim 5,8) Žádný z nás nedokáže pomoci všem potřebným. Ani církev. Při rozhodování o tom, komu pomůže, by i církev měla začít u těch, které počítá za členy své velké duchovní rodiny. Tato praxe vychází z židovské kultury, v níž nebyly třeba domovy důchodců, azylové domy a ani dávky v hmotné nouzi, protože o staré, nemocné a vdovy se starala rodina.
         Církev má právo nasměrovat svou pomoc vůči křesťanům, kteří utíkají z míst, kde se pro ně nastolení práva šaría v jeho radikální podobě stalo smrtelnou hrozbou. Tito lidé utíkají s celými rodinami, nebo s těmi, kteří přežili útoky radikálních islamistů. Nejdou do Evropy kvůli sociálním dávkám a nečekají, že se o ně postaráme. Chtějí jen žít a pracovat bez nebezpečí, že jim pro jejich víru někdo podřeže krk nebo je prodá do otroctví.

2.      Kdo nepracuje, ať nejí
         Druhá zásada je stručná: "Kdo nechce pracovat, ať nejí!" (2 Tes 3,10) Stará křesťanská moudrost říká: "Nepomůže ten, kdo ti chytí rybu, ale ten, kdo tě naučí ryby chytat!" Touto zásadou se řídí i nadace, které zřídily církve: ADRA, Charita a další. Například ADRA po ničivém tajfunu, který v roce 2013 postihl Filipíny, pomohla padesáti rodinám rybářů opravit nebo postavit rybářský člun.
         Pokud chce katolická církev pomoci v začlenění utečenců, pak musí mít právo být u výběru, protože jen tak bude mít jistotu, že mezi přijatými jsou ti, kteří se chtějí co nejdříve postavit na vlastní nohy, aby pak sami pomáhali druhým.

         V minulých dnech jsem dokonce ze strany zastánců muslimských imigrantů zaslechl návrh, že by stát měl křesťanským církvím v prvé řadě dávat do péče právě muslimy, aby se ukázalo, jak to s tou křesťanskou pomocí vlastně je. Na tyto návrhy ani nemá cenu reagovat.

         Problém s imigranty, mezi kterými jsou i skuteční uprchlíci, je stále vážnější. Pro celou Evropu je to v současné době problém č. 1. Pokud nechceme být svědky zániku naší kultury, pak je třeba spojit své síly dohromady. Společně vybírat ty, kteří naši pomoc skutečně potřebují. Na tomto výběru by se měli podílet i lidé z obcí, v nichž budou utečenci po všech potřebných procedurách bydlet a pracovat.
         Těm ostatním, kteří by tu žili jen ze sociálních dávek a navíc by tu časem začali prosazovat právo šaría, pomůžeme tím, že je vrátíme tam, kde byli ještě včera doma. Ve své vlasti, pokud budou chtít přežít, se naučí pracovat. U nich, na rozdíl od Evropy, stále platí: "Kdo nepracuje, ať nejí!"

Předchozí články:
Je obrana vlasti před šaríou trestný čin?Mohu se usmívat, když jsem islamofob?Brno plné rasistů