Iva Pekárková VIP
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x
Iva Pekárková
15. Ildiko bojuje s Evropskou unií
Ildiko byla Maďarka od Kecskemétu a patřila k těm šťastným lidem, kteří snad ani nevědí, že existují věci jako "přistěhovalectví", "národní identita" a tak dál, natož aby nad nimi dumali.
Iva Pekárková
14. Češi, Slováci, Maďaři a jiní Poláci v Londýně
Konečně jsme se od Wendy odstěhovali a v nedaleké čtvrti našli domov našich snů. Opět to byl "dvojitý" pokoj, o něco větší než u Wendy a v přední části, ze které byl výhled na ulici, s prosklenou mikroverandičkou, které se tu říká "bay windows".
Iva Pekárková
13. Co jsem komu udělala? Můj syn je muslim.
Wendin devatenáctiletý syn Darren patřil k lidem, jaké by černý Newyorčan označil – slangem, který se Darren marně snažil napodobit -- za "no good piece of s**t".
Iva Pekárková
12. O ztracené velrybě a jak se K. zamiloval do lišky
V lednu 2006, jestli se dobře pamatuju, zabloudila velryba do řeky Temže. Bylo z toho velké pozdvižení, všechny noviny a všechny televizní kanály se předháněly v tom, kdo dodá lepší snímek toho živoucího kolosu, jak -- vcelku nedramaticky – pluje na pozadí Westminsterského opatství, v popředí s Westminsterským mostem. Na nábřeží Temže najednou nebylo k hnutí – zvědaví jednotlivci i celé rodinky se přišli podívat na zbloudilou velrybu.
Iva Pekárková
11. Přivandrovalci nesprávné barvy
Je jich už plná Anglie, přestože nejsou odtud, a podle názoru mnohého rodilého Angličana tu nemají co dělat. Ale daří se jim líp než původním obyvatelům. Jsou průbojnější, přizpůsobivější, drzejší. Jsou prolezlí chorobami, které jim samotným už neškodí, ale pro starousedlíky bývají smrtelné. Nestydí se žebrat na ulici ani vybírat odpadkové koše. Kolikrát se ani neobtěžují zařizovat si bydlení, nocují, kde se dá. Jsou větší, dovedou si nastřádat tuk na zimu, a přežijí tudíž i pořádné mrazy. A mají nesprávnou barvu.
Iva Pekárková
10. Wendiny děti II (Kdo za všechno může? Trpím pro barvu své kůže)
"Proč Iva nechtěla Cornelii pustit do obýváku?!!!" Wendy se, jako vždycky, když byla skutečně naštvaná, neobracela přímo na mě, přestože jsem stála vedle ní, ale mluvila ke K. I když jsme všichni mluvili anglicky a já jejímu trinidadskému přízvuku rozuměla stejně dobře jako můj přítel, Wendy ho s oblibou využívala jako tlumočníka, tlumočníka do bělošštiny. Nebyla zvyklá na bělochy, aspoň ne ve svém vlastním domě. Pracovala s nimi, to ano – tak jako spousta, možná většina přistěhovalců bez kvalifikace pečovala o staré lidi a většina jejích klientů byli běloši – ale nebyli jí blízcí. Nemyslím, že proti mně něco měla, to ne, jen jsem pro ni byla jakési exotické zvíře, nepochopitelné a snad i trochu nebezpečné, a K. fungoval jako krotitel.
Iva Pekárková
9. Wendiny děti
Zabarikádovala jsem se v obýváku, ještě trochu roztřesená, a rozhodla se počkat, až Corneliin záchvat vzteku pomine. Ono mi vlastně nic jiného nezbývalo. Byla jsem beze zbraně a skrz stěnu jsem slyšela, jak se Cornelia přehrabuje v maminčině šupleti plném kuchyňských nožů. Některé byly fakt obrovské, podobné mačetám. Wendy jimi krájela maso na guláše a přírodní řízky, kterými kromě svých dětí a nově nalezeného bělošského milence krmila i mě s K.
Iva Pekárková
8. Zalezte pod peřinu, nemáme na plyn
Když jsem dorazila do papundeklového domečku u Wendy, nestačila jsem se divit, jak velkoryse nakládá s plynem a elektřinou. Bojler byl nastavený tak, že si při každém sprchování člověk musel dát velký pozor, aby se neopařil.
Iva Pekárková
7. Kdo jste? A kde bydlíte? (jak přežít bez občanky)
V Británii nejsou občanky. A nejen to: existuje tu všeobecný a silný odpor k občankám a dokonce i k občasným "výhrůžkám" ze strany vlády, že by se mělo začít uvažovat o možnosti jednou – v daleké budoucnosti – občanské průkazy zavést.
Iva Pekárková
6.O národu Cockneyů, kohoutím vejci, zapojování bochníku a vysavači
O záhadné angličtině, které se říká Cockney, jsem četla a slyšela mockrát, a čím víc jsem se toho dočetla a doslechla, tím mi připadala tajemnější. Prý je to „řeč v rámci jiné řeči“, angličtina, které většina Angličanů nerozumí a jejíž rodilí mluvčí se ve své vlasti domluví jedině mezi sebou, protože oni pro změnu nerozumějí běžnější angličtině. Učitelka angliny, za kterou jsem jako dítě docházela a která byla z tajemného jazyka stejně vyvalená jako já, mi vykládala, že prý Cockneyové, když chtějí někoho požádat, aby zavřel dveře, praví: „Dej to prkno do díry!“
Iva Pekárková
5. Když běloch dělá načerno
Už od roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, mají všichni občané ČR právo žít a pracovat v Británii. Právě tak ho mají všichni občané států, které vstoupily do EU společně s námi (což je Slovensko, Polsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Kypr a Malta, jak se jistě všichni pamatujete).
Iva Pekárková
4. Záhada dvojitého pokoje
„Ty seš hrozná!“ K. na mě zíral jak na zjevení. Až po půl minutě natáhl ruku a nesměle, skoro bojácně si na mě sáhl. Evidentně v něm pracovala ta hluboce zakořeněná africká víra v duchy, kterou má v sobě každý Afričan, i kdyby strávil na Západě třicet let a vystudoval tam zároveň medicínu a jadernou fyziku. Když mým (nijak zvlášť duchově vyzáblým tělem) jeho ruka neprošla a já se s hrůzostašným kvákavým zašuměním neproměnila v mlžný obláček, jak to dělávají duchové v nollywoodských filmech, viditelně si oddechl. Pak obřadně poděkoval mému nigérijskému dobrodinci. Vyměnili si telefonní čísla a z gentlemanského Jorubana se později stal nepříliš významný, nicméně první článek svépomocného řetězu, kterému říkám nigérijská spojka a díky kterému jsme oba, K. i já, našli v Anglii svůj první legální džob.
Iva Pekárková
3. K. si našel ženskou v jižním Londýně,
sbalil se a odjel za ní. Doprovodila jsem ho, zadržujíc slzy, na autobusové nádraží Praha-Florenc. Tam nastoupil do žlutého autobusu, vybaven českým pasem, pár sendviči, které jsem mu na rozloučenou připravila, a asi tak padesáti svetry a bundami, protože co kdyby náhodou v busu netopili. Začínala sviňská zima a ve vzduchu se vznášely drobné sněhové vločky.
Iva Pekárková
2. Hurá, Angličanky! (a o tom, jak je kolikrát všechno jinak)
Vypadaly naprosto přesně. Jak vystřižené z detektivky od Agathy Christie (což byly jediné knížky v angličtině, které se mi v tehdejším Československu podařilo sehnat). Tři dámy "jistého věku", obuté do pohodlných šněrovacích botek, oblečené do střízlivých kostýmků, na hlavě plstěné – nebo jaké – kloboučky. Ale co na nich bylo nejangličtější (teda aspoň v mých málo informovaných představách), to bylo jejich vzpřímené, snad až trochu upjaté držení hlavy a šedě mateřský pohled, kterým obhlížely svět, jako by pátraly po něčem, čemkoli, co by mohly jednou provždy napravit svou pouhou anglickostí.
Iva Pekárková
1. V Anglii je tráva zelenější (Jak to všechno začalo)
Před pěti lety zhruba touhle dobou začalo mému příteli K. kapat na karbid. Teda... začalo to už tak půl roku předtím, v okamžiku, kdy si hrdě odnesl domů fungl nový český pas. Ale teď se jednotlivé kapky slily v nepřetržitý čůrek a ten se proměnil v sílící proud. K. se stručně řečeno zvencnul a už nemluvil o ničem jiném než o tom, že chce žít v Anglii, a kdy se tam konečně odstěhujem.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
