11. Přivandrovalci nesprávné barvy

Je jich už plná Anglie, přestože nejsou odtud, a podle názoru mnohého rodilého Angličana tu nemají co dělat. Ale daří se jim líp než původním obyvatelům. Jsou průbojnější, přizpůsobivější, drzejší. Jsou prolezlí chorobami, které jim samotným už neškodí, ale pro starousedlíky bývají smrtelné. Nestydí se žebrat na ulici ani vybírat odpadkové koše. Kolikrát se ani neobtěžují zařizovat si bydlení, nocují, kde se dá. Jsou větší, dovedou si nastřádat tuk na zimu, a přežijí tudíž i pořádné mrazy. A mají nesprávnou barvu.

Ovšem říkat jim, ať se laskavě vrátí, odkud přišli, a moc se tu neroztahují, nemá cenu. Nerozumějí vám, nemluví lidskou řečí. A navíc sem nepřišli dobrovolně – přivezli je sem viktoriánští přírodomilci ve snaze jimi zkrášlit městské parky. Jsou to americké šedé veverky, Sciurus carolinensis.

Evropská veverka, Sciurus vulgaris, které se v Anglii říká červená, přežila jen na pár ostrovech a na některých místech v severním Skotsku. Její drzá a evidentně životaschopnější americká sestřenice ji za sotva půldruhého století vytlačila z celé Anglie a v počtu dvou a půl milionu jedinců se stala běžným lesním druhem. "Společnost červené veverky", která existuje v mnohém hrabství a která si ještě před sto lety dala za úkol hubení červených veverek, dnes červené veverky zoufale chrání a různými metodami se je pokouší zvýhodnit oproti veverkám šedým. Nenásilné způsoby zbavování se šedých veverek evidentně moc nefungují, a tak se na mnohých místech přistoupilo k jejich likvidaci – obvykle je to zakázané, ale za jistých okolností je možné získat povolení k jejich odstřelu, chytání do pastí nebo trávení jedem. Ochránci přírody mívají k zabíjení zvířat negativní vztah, ale už i oni uznali, že se zřejmě v tomhle případě nedá nic jiného dělat. Většina lidí v Británii prý by si přála zase vídat v parcích červené veverky. Je v tom zakuklený odpor k jakýmkoli přistěhovalcům? Těžko říct.

Fakt je, že když jsem před časem v horách na samém severu Skotska uviděla úplně obyčejnou, rezavohnědou evropskou veverku, vzrušením se mi ztajil dech. Společně s dalšími dvěma táborníky, kteří šli náhodou kolem, jsme se zastavili na místě a dobře dvacet minut zbožně sledovali, jak veverka hopsá po stromě, šplhá po kmeni nahoru a dolů, sedí na větvi, natřásá si rudý ocas a vůbec dělá věci pro veverky obvyklé. Jeden z turistů okamžitě poslal zprávu do Centra červených veverek, aby jim oznámil přesné souřadnice našeho objevu. Obratem dostal instrukce, ať zjistí, jakého je pohlaví – to se nám ovšem nepovedlo.

Společně se dvěma rodilými Skoty sledovala evropská imigrantka původní obyvatelku zdejšího lesa a honilo se jí hlavou víc věcí než jen veverky.

Fakt je, že to té zrzavé potvůrce na hnědém kmeni smrku slušelo. Patřila sem.