6.O národu Cockneyů, kohoutím vejci, zapojování bochníku a vysavači

O záhadné angličtině, které se říká Cockney, jsem četla a slyšela mockrát, a čím víc jsem se toho dočetla a doslechla, tím mi připadala tajemnější. Prý je to „řeč v rámci jiné řeči“, angličtina, které většina Angličanů nerozumí a jejíž rodilí mluvčí se ve své vlasti domluví jedině mezi sebou, protože oni pro změnu nerozumějí běžnější angličtině. Učitelka angliny, za kterou jsem jako dítě docházela a která byla z tajemného jazyka stejně vyvalená jako já, mi vykládala, že prý Cockneyové, když chtějí někoho požádat, aby zavřel dveře, praví: „Dej to prkno do díry!“

To mě tak nadchlo, že mi nadšení vydrželo nějakých pětatřicet let, až do doby, kdy jsem začala v Londýně pracovat jako malířka a natěračka.

Jeden z mých kolegů se jmenoval Mike, bylo mu mezi šedesáti a pětašedesáti a byl to Cockney. To mi tedy oznámil Andy, můj šéf, protože já jsem se s Mikem opravdu nedomluvila. Když něco řekl, jen jsem na něj tupě zírala a namáhala si mozek, marně jsem v něm pátrala po slovech, které asi tak Mike mohl použít. Naštěstí nebyl moc hovorný a jeho projev – aspoň v mém případě – sestával z jednotlivých výrazů, jejichž význam jsem časem přece jen uhodla, spíš díky posunkům než čemu jinému. Když třeba Mike – s doutnající cigaretou věčně přilepenou ke rtu v koutku úst, přestože na pracovišti panoval přísný zákaz kouření – vyřkl slovo, které znělo jako „páij“ a k tomu mával pravicí nahoru a dolů, pochopila jsem, že říká „paint“, tedy malovat, a už jsem namáčela štětec. Horší to bylo, když jsem se já pokoušela něco říct Mikeovi. Ve snaze mluvit srozumitelně jsem si dala práci s pečlivou výslovností – a to bylo podle všeho kontraproduktivní. Mike na mě jen nechápavě zíral. Byl, jak jsem zjistila, zvyklý se dorozumívat spíš mručením, a tak jsem po pár dnech začala v odpověď na všechno mručet – a hned jsme se domluvili líp.

Vyřešila jsem ovšem hádanku, jak je to s jazykem – nebo nářečím, nebo slangem, nebo argotem – zvaným Cockney.

Je to záležitost prastará. Už v roce 1362 je v anglické literatuře zmínka o „cokeney“, což je kohoutí vejce („coken“ znamená ve středověké angličtině „od kohouta“ a „ey“ znamená vejce). Je to prý malé vejce nezvyklého tvaru. Z toho se Cockneyové zřejmě vylíhli. (V Nigérii jsem svého času na vlastní oči viděla, jak kohout snesl vejce – bylo skutečně malé, nezvyklého tvaru a pochopitelně magické -- a tak, jakkoli to zní nevědecky, nemám problém uvěřit, že i kohouti ve středověké Anglii občas nějaké vejce snesli.) Z roku 1386 se datuje zmínka o slově „cokenay“, dítěti s láskou vychovaném, a o tom, jestli se vylíhlo z kohoutího vejce, se tam nemluví. V šestnáctém století prý venkované tímto slovem označovali „rozmazlené lidi z města“. Mohl to být také mladý prostitut.

Ze stejného roku jako zmínka o kohoutím vejci „cokeney“ pochází i zmínka o „Cockaigne“ – tajuplné zemi přepychu. Za tu prý byl všeobecně považován Londýn, takže „Cockney“ může znamenat i „pravý Londýňan“.

Ať je to jak chce, všichni se shodují na tom, že abyste se mohli stát Cockneyi, musíte se narodit v doslechu Bow Bells, zvonů kostela Mary-le-Bow, který stojí v Cheapside, v londýnském East Endu, na severní straně Temže. Všeobecně se předpokládalo, že zvuk zvonů Bow Bells proniká celým East Endem, ale zasahuje i dál na sever, na západ a na jih. Podle této definice by každý Eastenďan měl být Cockney, ovšem ne každý Cockney musel být Eastenďan. Zvuk zvonů doléhá například do nemocnice Svatého Tomáše, která je na jižním břehu Temže – a v té se narodil leckterý Jiholondýňan. Mike například pocházel z Dulwiche, čtvrti, kam Bow Bells nedoléhá, a přece nikdo nepochyboval o tom, co je zač.

Dnes už je zřejmé, že zvuk Bow Bells z každého Cockneyho neudělá – v East Endu prý jazyk Cockney vymírá a je nahrazován nezvyklým dialektem, kterému se říká „Jafaican“ a je založený na jamajské angličtině. Na druhé straně, spousta Cockneyů se narodila, i když se zvonění zvonů kostela Mary-le-Bow nerozléhalo nikam, protože kostel neexistoval. Jednou byl zničen při velkém požáru Londýna roku 1666 a postavil ho až po čase Christopher Wren. Podruhé byl zničen při náletech v roce 1941 a znovu zbudován teprve v roce 1961. Mike byl jedním z Cockneyů narozených v období, kdy kostel neexistoval.

Podle některých cockneyologů prý Cockneyové vymírají a za třicet let už tenhle kulturně-jazykový fenomén nebude existovat. Podle jiných jejich hvězda stoupá, jen se přesunuli z centra Londýna, kde je dnes hodně draho, na jeho okraje, případně úplně jinam. V hrabství Essex, sousedícím s Londýnem, prý dnes najdete víc Cockneyů než v celém East Endu. Je pozoruhodné, že pramálo cockneyologů jsou opravdoví Cockneys. Ti mají už po staletí jiné věci na práci, než zkoumat, co jsou vlastně zač.

Rýmovaný slang, o kterém se tak často mluví, mají zřejmě na svědomí taky Cockneyové. Podle všeho byl jazykem zlodějů a drobných kriminálníků, vymyšlený speciálně proto, aby mu policisté nerozuměli. Zjistit, kdy a za jakých okolností ta která fráze vznikla, není snadné, protože záznamy prakticky neexistují. Až dnes najdete řadu slovníků rýmovaného slangu – a některé výrazy v něm pocházejí z doby značně nedávné, zmiňují se třeba o postavičkách z televizních seriálů. Jiné jsou starší. George Orwell ve své knize Down and Out in Paris and London psal o několika výrazech, které ve dvacátých letech posbíral mezi londýnskými bezdomovci a tuláky – třeba feet (nohy) byly „flats of meat“ (placky masa). Byl na své objevy, jak to vypadalo, patřičně hrdý – zřejmě v té době skutečně mnoho slovníků neexistovalo.

Všeobecně je známý výraz „bees and honey“ – money (včely a med – peníze), ale když jsem ho vyzkoušela na Mikeovi (pravda, s tou svou snaživou, přehnaně dokonalou výslovností), zíral na mě jak na zjevení. Když to konečně pochopil, jen se útrpně usmál – evidentně jsem použila slang minulého týdne a byla jsem tím pádem zcela mimo. Pak jsem se pokoušela zjistit, jestli se „shirt“ (košile) skutečně řekne „uncle Bert“ (strejda Bert). Dočetla jsem se na internetu, že Cockneyové říkají třeba „Žehlím si strejdu“ (I am ironing my uncle). Ovšem ani s tím jsem nepochodila. Mike si strejdu evidentně nikdy nežehlil, ba ani nepřevlékal, chodil v jediném umolousaném strejdovi, pocákaném barvou a s roztřepeným límečkem. Dál jsem si lámala bochník (head, tj. hlava, se v rýmovaném slangu řekne „loaf of bread“, tedy bochník chleba, a „use your loaf“ je výraz, který zaslechnete i v ne-cockneyském Londýně), ale ani v tomto bodě jsem neuspěla. Poradit Mikeovi, aby za sebou „dal to prkno do díry“ (jak to říkala má učitelka), jsem se neodvážila. Moc hluboko pod povrch cockneyštiny jsem vskutku nepronikla.

Ale dopátrala jsem se jednoho slovíčka, které ani v tom nejlepším slovníku nenajdete. Víte, jak se (podle Mikea) řekne „vysavač“? Vysavači se v Londýně běžně říká „Hoover“ (podle značky, tak jako u nás lux), a kdybyste po Mikeovi chtěli, aby tomu slovu rozuměl, musíte si nedbale zapíchnout do koutku úst balenou cigaretu a se sevřenými rty ze sebe vymáčknout: „Ú-á.“