15. Ildiko bojuje s Evropskou unií

Ildiko byla Maďarka od Kecskemétu a patřila k těm šťastným lidem, kteří snad ani nevědí, že existují věci jako "přistěhovalectví", "národní identita" a tak dál, natož aby nad nimi dumali.

Svět tu není od toho, abychom se mu přizpůsobili a naučili se v něm žít. Svět je tu od toho, aby se přizpůsobil nám, a když se mu to nedaří, je třeba mu tak dlouho nadávat a hrozit mu pěstmi, až se umoudří. Občas se Ildiko vztekala na svět jako děcko a často se ho pokoušela obměkčit slzami. Svět se pořád a pořád odmítal změnit k lepšímu, ale Ildiko to nevzdávala. Bojovala dál.

Kromě světa se Ildiko nezlobila na nikoho. Bylo to děvče se srdcem ze zlata, které by kuřeti neublížilo. Vsadím se, že by Ildiko nedokázala kohokoli nejen kopnout, ale ani poslat do řiti, aspoň ne v přítomnosti osoby, které se kopání či posílání týče. Na svět ovšem nadávala jak maďarský špaček – a já se od ní během pár měsíců spolubydlení naučila pár vskutku exkluzivních výrazů.

Řekla bych, že Ildiko byla obětí Evropské unie, přesněji řečeno faktu, že od roku 2004 měla povoleno žít a pracovat v Anglii. Ildiko nebyla světoběžnice – a kdyby Maďarsko nevstoupilo do EU, nejspíš by žila dál v rodné vesničce, starala se o dva čuníky a možná by jednou zvítězila v jakési tradiční vesnické soutěži o nejtlustší prase na porážku.

Jenže Maďarsko do EU vstoupilo. A Ildiko najednou měla na vybranou: zůstat doma, nebo se pustit do světa?

Přišlo to náhle – tak jako Česká republika, i Maďarsko se zničehonic našlo uprostřed Evropy, a tak jako spoustě Čechů, i spoustě Maďarů z toho šla hlava kolem.

Ildičini známí začali mluvit o tom, že by se vlastně mohli přesunout do nějaké jiné, "lepší" země, začali se na to připravovat, někteří dokonce skutečně odjeli. A z těch se někteří občas objevili doma, rozhazovali kolem sebe plné hrsti peněz a vykládali všem ostatním, jak jsou pitomí, když se ještě pořád neodvážili do velikého světa.

Díky Ildiko jsem se dozvěděla, že i v maďarštině existují výrazy jako "ulice dlážděné zlatem" a "země, kde do huby létají pečení holubi". Nebo aspoň něco hodně podobného. Ildičina angličtina byla víc než přibližná, tak si nemůžu být jistá každým slůvkem. Ale něco hodně podobného to bylo.

Každopádně se nechala zlákat. Koupila si jízdenku a nastoupila do žlutého autobusu Student Agency, který v té době jezdil z Budapešti do Londýna třikrát nebo čtyřikrát týdně.

A pak se nestačila divit. Její londýnský známý – jeden z těch, co jí při návštěvě doma vykládali, že v Anglii je třeba jen trošilinku pracovat a do roka tam zbohatnete, bydlel v předměstské čtvrti, jejíž jméno Ildiko v životě nedovedla vyslovit, v zatuchlém bytečku o velikosti bedny od mouky. Když ji uviděl, nezaradoval se, jak očekávala. Místo toho jí vysvětlil, že v Londýně je setsakramentsky draho a ona u něj v žádném případě bydlet nemůže.

Našel jí ale jiné bydlení – v prostorném, docela pěkném bytě, kde už na podlaze přebývaly asi tak dva tucty Maďarů, Poláků, Estonců, Čechů a tak dál a ve kterém nocování na matraci pohozené na podlaze stálo deset liber denně. Nájem si chodil vybírat vyholený tetovaný svalovec, kterému Ildiko nerozuměla ani slovo. Teprve po čase pochopila, že to není pravý Angličan, ale podle všeho Rus.

Byla by na té matraci vydržela celé měsíce – netušila, že za deset liber denně by mohla přebývat v pohodlném pokojíčku, který by patřil jenom jí.

Od téhle nevědomosti ji zachránili exekutoři. Jednoho krásného dne vtrhli do bytu, všechny z něj vyhodili a přelepili dveře páskou. Po čase pochopila, že tetovaný holohlavý chlapík, který od nich vybíral nájemné, byl podvodník. Majitel za pronajatý byt peníze nedostával a nezbylo mu, než ho nechat úředně vyklidit. Ildiko se v tom svezla společně s patnácti nebo dvaceti nic netušícími přistěhovalci z čerstvých států Evropské unie.

(Mimochodem, byznys, který tetovaný svalovec provozoval, může nejméně půl roku, ale třeba i rok nebo rok a půl vynášet docela slušné prachy. Než se majiteli nemovitosti podaří přesvědčit úřady, že se nájemníci vymkli kontrole a je třeba s tím něco dělat, uplyne řada měsíců. Vzhledem k tomu, že v Británii neexistují občanské průkazy, šikovnému podvodníkovi se to povede i několikrát.)

Po nezáviděníhodné anabázi skončila Ildiko v baráku u Paula, zrovna jako my. V té době už Anglii nenáviděla, Evropskou unii nenáviděla ještě třikrát víc. A už vůbec si nedovedete představit, jak nenáviděla svět.

"Že já jsem sem jezdila!" lamentovala mnohokrát denně sotva srozumitelnou angličtinou. "Proč jsem nezůstala doma? Tady je to fakt příšerný!"

Nemám ve zvyku posílat lidi z ciziny "domů, kam patří". Ale když Ildiko už pár neděl každý den střídavě plakala a klela, nesměle jsem se jí optala, proč se teda nevrátí do vesničky u Kecskemétu. Ildiko nejdřív vynadala světu, pak se mi podívala do očí a řekla: "A čím bych se jim pochlubila? Vždyť nic nemám."

Bylo to jasné: musela vydělat dost peněz na to, aby se mohla vrátit do rodné vesnice a každému vykládat, jak je to na Západě úžasný a že jsou blbí, když pořád trčí doma. Když se vrátí s prázdnou peněženkou a uplakanýma očima, sotva jí to bude někdo věřit. Bývaly doby, kdy by stačilo pár módních hadříků a mohla být doma královna, jenomže ty už pominuly. Životní úroveň v Maďarsku se nezadržitelně zvyšovala. Kdo se chce aspoň trochu blýsknout, musí si pořídit senzační mobil, plazmový televizor a bůhví co ještě.

V té době Ildiko pracovala v prádelně – žehlila a mandlovala prádlo, skládala ho do komínků a k tomu poslouchala stížnosti jakési dívky z Ghany, které se nelíbilo, že se o mandl dělí s běloškou. Vykládala jí, že tuhle podřadnou práci má nechat chudým černochům a sama dělat něco pořádného. Kdyby jí nebylo, mohla by s ní u mandlu mandlovat jiná holka z Ghany... Ildiko se od pondělka do pátku vracela domů v slzách. Pokaždé se vrhla po mém příteli K. a volala: "I – racist? I – bad woman? I?"

K. ji pokaždé pohladil jako malé dítě, dal jí pusu na tvář a ujišťoval ji, že jistě není rasistka ani špatná žena. Kdyby neměla Ildiko čtvrtmetrový předkus, na hlavě pět chlupů obarvených na hnědofialovo a v úsměvu tři vyražené zuby, brzo by se mi to začalo nelíbit.

Konečně si Ildiko pořídila ten úžasný mobil. Sehnal jí ho K., stál padesát liber, ale vypadal fakt nadupaně. Pořídil jí k němu jeden z těch příšerných obalů, co jsou zároveň chundelaté a třpytivé, a Ildiko konečně uvěřila, že se ještě někdy dojmů podívá. Pak jsem ji svým autem dovezla do obchoďáku, kde si koupila plazmový televizor. Ildiko nastoupila do busu směr Budapešť a po pár dnech nám napsala mail.

Tou svou příšernou, ale roztomilou angličtinou nám líčila, jak je to v Maďarsku děsný. Plazmové televize se zmocnil její otec, mobil jí sebrala mladší sestra, všechno tam stojí za houby a jí se stýská po Anglii. Tady doma jí nikdo nerozumí. Je kardinálně nešťastná.