5. Když běloch dělá načerno

Už od roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, mají všichni občané ČR právo žít a pracovat v Británii. Právě tak ho mají všichni občané států, které vstoupily do EU společně s námi (což je Slovensko, Polsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Kypr a Malta, jak se jistě všichni pamatujete).

Když britská vláda učinila osudové rozhodnutí – totiž přijmout všechny nově sjednocené Evropany s otevřenou náručí --, netušila, kolik se jich tam sleze. Pokud se dá věřit tomu, co jsem se dočetla v novinách, odhadovali prý britští experti, že se nových „legálních cizinců“ sjede mezi 12 a 15 tisíci, maximálně prý padesát tisíc. Taková byla předpověď z roku 2003. V době, kdy jsme do Londýna přijeli i K. a já, už se všude psalo, že se experti spletli, že čerstvých „automaticky legálních“ imigrantů ze zemí všeobecně vnímaných jako evropský východ je tu nejméně patnáctkrát víc – a rok od roku, měsíc od měsíce je jich víc. Chvíli se denní tisk předháněl v odhadu počtu Poláků v Londýně a v celé Anglii. Když jeden plátek napsal, že jen v Londýně momentálně žije 250 tisíc čerstvě přistěhovaných Poláků, napsal druhý, že jich tu žije 350 tisíc a třetí, že se jejich počty blíží půl milionu. Časem to deníky vzdaly a místo nich se ve zpravodaje o polské zkáze proměnil prostý lid. V taxíku jsem nesčetněkrát vyslechla průzkumem nepodložené, ale o to pozoruhodnější názory na to, kolik už je v Londýně Poláků – ten nejodvážnější tvrdil, že dvacet milionů, čili víc než dvakrát víc, než kolik má ta metropole obyvatel.

Při pohledu z Londýna to vypadalo, že se Polsko muselo zcela vylidnit a jeho lid přemístit do Anglie: v každém stánku s kávou, v každé recepci, u každého vozíku zametačů ulic – všude pracovali Polky a Poláci se snaživým úsměvem a vesměs nedokonalou znalostí angličtiny.

Jak jsem se dozvěděla, i Polákům, co zůstali v Polsku, se zdálo, že se jejich země vylidňuje, a v Londýně začalo působit několik organizací s názvem jako Vrať se domů, které si vzaly za úkol Polky a Poláky přesvědčit, že už si v Anglii užili dost dobrodružství a je načase se uhnízdit zas ve své vlasti. Ať už to bylo jejich působením, anebo tím, že se čerstvě sjednoceným Evropanům stýskalo po domově, Polky a Poláci začali zase houfně odjíždět – a v roce 2009 prý už jich tu zbyla sotva polovina původního počtu. (Jak moc se téhle informaci dá věřit, to samozřejmě netuším: jak chcete vědět, že jich byla polovina, když si nikdo nemohl být jistý, kolik jich tu bylo původně?) Fakt je, že v srdcích a myslích Angličanů, zejména těch méně otevřených novým přistěhovalcům, jich bylo pořád čím dál víc a v celém Londýně už jste se nedomluvili jinak než polsky...

Do tohohle rozpáleného kotlíku, v němž se v bolestech přetavovalo v Angličany možná 250 tisíc, možná půl milionu, možná milion Poláků a jim podobných živlů, jsme dorazili. K. a já.

K. po necelých šesti týdnech u Wendy nalezl zaměstnání. Myl – někdy osm, někdy taky šestnáct hodin denně -- špinavé hrnce v exkluzivním hotelu (do něhož vcházel, spolu se živly sobě podobnými, vchodem pro personál). V exkluzivním hotelu myli hrnce či prali a žehlili ložní prádlo zásadně živly jemu podobné – všichni byli Afričani. Agentura, která K. najímala, se zaradovala, že má evropské občanství, takže může pracovat „nabílo“ a nebude s tím žádná potíž, ale o jinou evropskou občanku, konkrétně mě, neměla zájem. Nabílo u téhle agentury pracovali pouze černoši, já bych se mezi nimi zbytečně vyjímala. Takhle mi to teda neřekli, protože ani běloch nesmí být v Evropské unii diskriminován, ale bylo to dost jasné mně i K. Tohle byla práce pro Afričany, Poláci v ní neměli co dělat. A mě v Anglii samozřejmě každý, kdo mě pořádně nezná, považuje za Polku.

K. mi dával pětadvacet liber týdně, abych si mohla koupit lítačku na autobus a pátrat po práci.

Nakonec jsem ji našla – tentokrát přes českou, nikoli nigérijskou spojku. Chlapík, pro kterého pracoval jeden český známý, potřeboval někoho, kdo umí natírat, malovat, zkrátka zvelebovat byty. Anglický termín pro tohle pracovní zařazení je „painter and decorator“ a spadá to tak trochu pod „construction worker“. Podobnou práci jsem dělávala už kdysi ve Vídni, tak jsem se odvážně přihlásila a na čas se stala malířkou a natěračkou.

Nebylo to špatné – už jsem zapomněla, jak si člověk rozhýbe kostru, když třeba celý den maluje stropy. Ovšem náš zaměstnavatel – moc milý a důvěryhodný pán zhruba o patnáct let mladší než já – neměl zájem z nás dělat legální zaměstnance: vysvětlil nám, že je s tím spousta papírování, což je otrava, a tak nám radši bude platit poměrně slušné prachy na ruku. Všichni lidé z jeho partičky – můj český kámoš, tetovaný mladý Anglán ze severního Londýna i pětašedesátiletý chlapík z Dulwiche, který mluvil pouze cockney, takže jsem mu v prvních dnech nerozuměla jediné slovo a on mně taky ne – všichni jsme byli běloši, všichni jsme měli pracovní povolení – a všichni jsme dělali načerno.

Vydělala jsem si jistě o polovinu víc než K. a nadřela jsem se, myslím, zhruba stejně, on možná víc. Když jsme se sešli v pokoji u Wendy (nebylo to často, já makala přes den, K. obyčejně v noci), vyměňovali jsme si zážitky ze svých džobů. Bílá polovina našeho páru pracovala načerno a říkala, že by jí mnohem víc vyhovovalo pracovat legálně, už proto, že by si zadělávala na důchod a tak. Černá polovina našeho páru pracovala nabílo a byla spokojená, že požívá všechny výhody s tím spojené, i když se nechávala slyšet, že by jí vůbec nevadilo dělat načerno, aby nemusela platit vysoké britské daně.