13. Co jsem komu udělala? Můj syn je muslim.

Wendin devatenáctiletý syn Darren patřil k lidem, jaké by černý Newyorčan označil – slangem, který se Darren marně snažil napodobit -- za "no good piece of s**t".

"No good piece of s**t", to není jen obyčejný budižkničema, je to budižkničema s kriminálními sklony. Ovšem takovýhle "no-good piece of" ani jako zločinec nenajde uplatnění, nevede se mu prostě nic. A na co sáhne, to zkazí.

Darren od okamžiku, co mu skončila povinná školní docházka, trčel v pokojíku v domě u maminky, vstával ve čtyři odpoledne, chodil spát v šest nebo v sedm ráno a po celou dobu, co byl vzhůru, poslouchal pořád dokola tu stejnou rapovou nebo snad trip hopovou muziku, až nám z toho šla hlava kolem. Dveře do Darrenova pokoje se nedovíraly, a tak jsme občas zahlédli Darrena, jak vsedě na posteli kývá do rytmu celým tělem, ospale potahuje ze splifu a polohlasem opakuje: "F***kin' she-it, man! F**kin' she-it!" Krom toho tu a tam, když zrovna nebyl příliš líny, hlasitě souložil s děvčetem od sousedů, dívenkou s podobným výrazem tváře a podobným přístupem k životu jako on sám, která sice vážila metrák a vypadala na třicet, ale podle slov její ustarané matky jí ještě nebylo čtrnáct. Maminka Darrenovi občas kladla na srdce, ať si proboha aspoň dá pozor, v téhle zemi je sex s mladistvou trestný, ale Darrenovi to zjevně bylo fuk a místo odpovědi k ní jen pohostinně natahoval ruku se spliffem, ať si šlukne. Zdálo se, že ji vůbec neslyší.

K., který jako správný Afričan obvykle považuje za svou povinnost upozornit lidi v okolí na nebezpečí, kterému se vystavují díky svým činům, v daném případě neříkal nic. Jen se zmínil, že v Africe by mu maminka párkrát rozbila hubu a Darren by se ze spokojené letargie brzo probudil.

Jinak musím říct, že Darren byl v rámci možností úžasně milý kluk! Nikomu nedělal naschvály jako jeho sestra, nepokusil se zabít ani mě, ani K., v jednom kuse se tolerantně, ospale usmíval, a sice se od K. občas pokusil vyžebrat pět liber nebo jízdenku na autobus, ale jinak po nás nic nechtěl. Byl by se moc rád spřátelil s K., ale ten si držel odstup. Tušil, že z kamarádství s Darrenem nic dobrého neplyne.

Občas se Darren sebral a vydal se ven, kde prováděl – netušíme co. Možná jen trajdal po ulicích s kumpány podobného ražení, kouřil trávu na nárožích, předháněl se s nimi v plivání a v americkém černošském slangu, kterým by všichni rádi mluvili, ale nijak zvlášť jim to nešlo. Občas se nechal načapat při jízdě načerno ve vlaku nebo v autobuse -- a pak využil toho, že v Anglii nemusel mít u sebe průkaz totožnosti, a policajtům namluvil, že se jmenuje trochu jinak a bydlí o ulici dál. Už několik let mu to vycházelo.

Pak ale jednou mně a K. volala Wendy: "Jedu domů!" křičela. "Nikam nechoďte! Musím s váma mluvit! Musíte mi pomoct! Je to příšerný!"

Poslušně jsme na ni počkali. Wendy dorazila asi za hodinu a už u dveří volala: "Co budu dělat? Zatkli Darrena!"

"Jo? Co proved?" optala jsem se drze. Tohle se stalo pár týdnů po incidentu s Cornelií a já Wendy už nedovedla brát vážně.

"Já... já nevím," zalykala se Wendy a div jí nevytryskly slzy. "Ale říká, že je nevinný!"

Jo, jasně, pomysleli jsme si svorně já i K., ale neřekli jsme to nahlas.

"A... a... a když jsem mluvila s policajtem po telefonu, tvrdil, že Darren je muslim!"

"Muslim?" podivili jsme se. "Fakt?"

"Jo!" řekla Wendy. "Nevím, čím jsem si tohle zasloužila! Co jsem komu udělala? Můj syn, můj nejmladší syn, je muslim!" Poprvé v životě jsme viděli, jak se pokřižovala.

Vzápětí odběhla do kuchyně. Wendy, když nevěděla, jak dál, vařila fazole, krouhala zelí na salát a smažila taštičky plněné solenou rybou.

Věděli jsme, že Wendy vyrostla v katolické rodině, že se občas tiše modlí v obýváku, který jí teď sloužil za ložnici, když náhodou nebyla na noční, a že by chodila do kostela, jen kdyby jí její zaměstnavatelé neplatili za práci v neděli dvojnásobnou hodinovou sazbu. O své víře nikdy nemluvila a nezdálo se, že by ji vnucovala dětem. Ale že se z Darrena vyklube zrovna muslim, to by ji nenapadlo.

Co přesně Darren tenkrát provedl, to jsme se nikdy nedozvěděli. Nejspíš se nechal načapat, když se pokoušel prodávat drogy. Vrátil se domů ještě ten den v noci, zalezl do pokoje, zapálil si spliff a začal poslouchat to stejné cédéčko s rapem. O téhle příhodě už nikdy nemluvil a – věřte tomu nebo ne – i Wendy se od té doby tvářila, jako že se nic podobného nikdy nestalo. Na okamžik, kdy jí ruply nervy a vyjevila nám, co nechtěla, se usilovně snažila zapomenout.

Co Darren udělal, to nevíme. Zato jsem pár let nato zjistila, jak to bylo s jeho náhlou – a pouhým okem neviditelnou – konverzí k islámu.

V Brixtonu snad všichni mladí černošští kriminálníci tvrdí, že jsou muslimové. Říkala mi to Humaira, zahalená Pákistánka narozená v Anglii, která kdysi byla mou kolegyní na sociálce. Moc dobře to ví. Její manžel pracuje s brixtonskými adolescenty, usvědčenými ze spáchání násilných trestných činů, pomáhá jim "nalézt své místo ve společnosti", jak zní oblíbená fráze, a především je přesvědčuje, že – ať se jim to líbí, nebo ne – žádní muslimové nejsou. Jen málokterý z těch násilnických adolescentních "muslimů" pochází z muslimské rodiny. Jejich rodiče a prarodiče jsou obyčejně křesťané, ale oni – tak jako se to stalo Darrenovi – nevěřili v nic. Anebo možná v něco věřili: v kouření skunku, v bouchačky, v dlouhé kudly, kterýma rozpářou "nepřítele", než řeknete švec, v rychlé prachy, které můžete získat, když vyloupíte samoobsluhu.

Když je pak policajti skutečně přistihli, jak někoho pářou nebo někde loupí, zatkli je a zeptali se jich, k jaké víře se kloní, procedili mezi módními zlatými zuby: "Jsem muslim!"

Humaira říkala, že tyhle kriminální živly nemají sebemenší tušení, co islám obnáší, v co opravdoví muslimové věří, a jak by měli žít. Tuší, že existuje korán, ale nevědí o něm vůbec nic. Samozřejmě že nikdy nekonvertovali. Jen se jim v líných mozečkách islám propojil s čímsi nebezpečným, a tím pádem děsně "cool".

Přesně to se stalo Darrenovi, k malé radosti jeho maminky.

Když ho pár let nato deportovali (zoufalá Wendy volala K., když už jsme bydleli jinde, a div ne v slzách si stěžovala, že se její syn vrátil na Trinidad), vsadím se, že si ho imigrační oddělení odškrtlo jako dalšího muslimského zločince, kterého se Británie úspěšně zbavila.