Vypadaly naprosto přesně. Jak vystřižené z detektivky od Agathy Christie (což byly jediné knížky v angličtině, které se mi v tehdejším Československu podařilo sehnat). Tři dámy "jistého věku", obuté do pohodlných šněrovacích botek, oblečené do střízlivých kostýmků, na hlavě plstěné – nebo jaké – kloboučky. Ale co na nich bylo nejangličtější (teda aspoň v mých málo informovaných představách), to bylo jejich vzpřímené, snad až trochu upjaté držení hlavy a šedě mateřský pohled, kterým obhlížely svět, jako by pátraly po něčem, čemkoli, co by mohly jednou provždy napravit svou pouhou anglickostí.
Pavla Koucká
Byl květen roku 1985, den předtím jsem ilegálně přešla přes hranici z Jugoslávie a dorazila do Benátek. Tyhle tři dámy na náměstí San Marco byly první živé Angličanky, které jsem v životě viděla.
Nemohla jsem si pomoct: hned jsem se k nim hnala. Bylo odpoledne a já jsem trapně školometskou, poněkud viktoriánskou angličtinou vykoktala: "Dámy – ještě nikdy jsem se nesetkala se žádnou anglickou osobou ženského pohlaví. Směla bych vás, není-li to příliš smělé – pozvat na čaj o páté?"
Dámy se trochu upejpaly, ale pak si daly říct – a já jsem bez mrknutí okem zaplatila za čtyři šálky čaje v kavárně pro turisty asi tak třetinu peněz, které se mi podařilo propašovat na Západ. Ale nelitovala jsem toho ani náhodou. Srdce mi divoce bušilo, byla jsem do svých tří anglických dam kolektivně zamilovaná. Mnoho jsme si toho neřekly – ony mi sice rozuměly (nebo to aspoň s typickou anglickou zdvořilostí předstíraly), ale já jim skoro vůbec ne. V zadrátovaném Československu jsem za celé své dětství a mládí narazila na tři Američany a jednoho Skota. Knížky v angličtině se skoro nedaly sehnat (kromě zmíněné Agathy), a pořádné slovníky už vůbec ne. Anglicky jsem si povídala téměř výhradně s lidmi, kteří se ten jazyk taky pracně naučili ve škole – a jak známo, dva nerodilí mluvčí se vždycky dorozumějí líp mezi sebou, než s rodilým mluvčím. Zjistila jsem, řečeno slovy Karla Čapka, že ke svému překvapení neumím anglicky.
Ale o to tajemnější a skvělejší zůstala Anglie v mých snech. Jestli jsou všechny dámy v Anglii stejně skvělé jako ty moje, říkala jsem si, ta země musí být naprosto úžasná. Zrovna den předtím mi při přechodu hranic pomohl britský námořník, momentálně řidič náklaďáku: byl nádherně tetovaný na pažích a v uchu měl kulatou náušnici – vysvětlil mi, že to je vzpomínka na jeho první přeplutí rovníku. Šla jsem pěšky i s batohem, ale on na mě čekal, téměř dojatě, na italské straně hranic, a pak mě pozval na večeři. Zeptal se, jestli nepotřebuju peníze. Jako ostřílená stopařka jsem ocenila, že ke mně byl sice hrozně milý, ale ani náhodou se mě nepokusil sbalit. Prostě pravý anglický gentleman...
Nějak se stalo, že jsem v životě potkávala jen samé skvělé Angličany a Angličanky. Nebo jsem v každém Angličanovi či Angličance viděla jen to nejlepší a ignorovala zbytek? Fakt je, že všichni, všichni byli skvělí. Ovšem potkala jsem je všechny v zahraničí – v Evropě, v Thajsku, v Malajsii, v New Yorku. A jak známo, nejlepší italskou pizzu koupíte na 14. ulici na Manhattanu a nejhnusnější čínské jídlo v Číně. Anglie pro mě dlouho zůstala vysněným ostrovem – a není vyloučené, že jsem ji dlouho nenavštívila právě kvůli podvědomému strachu, že bych si o ní mohla zkazit mínění.
Několik návštěv Londýna, Oxfordu a Glasgow ve mně pořád ještě zanechalo dojem, že Spojené království je prostě úžasné, a kdyby se mi na něm snad něco nezdálo, je to zcela jistě moje vina.
Ovšem taky ve mně zanechalo dojem, že je tu všechno šíleně, ale šíleně drahé. "Ty chceš žít v Londýně? Seš normální?" křičela jsem na K., který pořád a pořád trval na tom, že se musíme odstěhovat za Kanál. "Víš, kolik tam stojí hrnek kafe? Tři libry, kámo! Kolik tam stojí bydlení, to si vůbec představit nedovedeš. Nebudeme dělat nic jinýho, než vydělávat na byt."
"To se vyřeší, neboj," usmál se K. Čímž mě rozčílil.
"Tys v Anglii nikdy nebyl, já třikrát nebo čtyřikrát. A teď ti říkám –"
K. se skutečně nacházel ve stádiu, kdy si nebyl tak docela jistý, jestli je Londýn velké město v Anglii, anebo obráceně. Anglie s Londýnem v jeho představách splývala v jediné vysněné místo k žití. No, možná mu křivdím. Fakt je, že moje představy o Anglii byly, jak se ukázalo, mylné. K. měl pravdu a všechno je úplně jinak. Šálek kávy v centru pořád stojí tři libry, možná dokonce čtyři. Ale v jídelně na předměstí koupíte ucházející kafe za šedesát centů a ještě se na vás albánský číšník usměje. Dvě stě gramů rozpustných kávových granulí běžně kupuju za 99 p. Jsou tak laciné, že je při každé cestě do Čech vozím kamarádkám.
Od doby, co jsme v Londýně, se pro mě Anglie proměnila ve dvě odlišné země: tu, kterou jsem si napůl vysnila a několikrát navštívila. A tu, kde momentálně žijem. Ta původní je upjatá, po všech stránkách korektní a, mezi námi, trochu nudná. Ta nová je barevná, divoká, nová, pořád je v ní spousta věcí k objevování.
Když jsem ve čtvrti South Norwood v jižním Londýně zoufale hledala "domorodce", čistokrevného bílého Angličana, který by se uvolil udělat rozhovor pro rozhlas, pochopila jsem, že dva pohledy na Anglii nemám jenom já. Mají je i rodilí Angličané. Nějak si nedovedou dát dohromady idealizovanou představu o své vlasti s tím, co vidí kolem sebe.
Možná že četli – tak jako já – příliš mnoho viktoriánských románů či knížek napsaných před osmdesáti lety. Možná se Anglie skutečně rapidně mění způsobem, nad kterým vrtí hlavou nejen Angličané, ale i leckterý imigrant, K. mezi nimi. Dnešní Anglie je úžasná směska úzkostlivě dodržovaných demokratických tradic, rozhořčení, názorů na to, co je "britské" a "nebritské", a taky životních stylů přebraných z Ameriky, což někteří vítají, jiní se tomu brání. Není to jednoduchý uzel k rozpletení. Ale o to méně nudný.
