10. Wendiny děti II (Kdo za všechno může? Trpím pro barvu své kůže)

"Proč Iva nechtěla Cornelii pustit do obýváku?!!!" Wendy se, jako vždycky, když byla skutečně naštvaná, neobracela přímo na mě, přestože jsem stála vedle ní, ale mluvila ke K. I když jsme všichni mluvili anglicky a já jejímu trinidadskému přízvuku rozuměla stejně dobře jako můj přítel, Wendy ho s oblibou využívala jako tlumočníka, tlumočníka do bělošštiny. Nebyla zvyklá na bělochy, aspoň ne ve svém vlastním domě. Pracovala s nimi, to ano – tak jako spousta, možná většina přistěhovalců bez kvalifikace pečovala o staré lidi a většina jejích klientů byli běloši – ale nebyli jí blízcí. Nemyslím, že proti mně něco měla, to ne, jen jsem pro ni byla jakési exotické zvíře, nepochopitelné a snad i trochu nebezpečné, a K. fungoval jako krotitel.

Nemůžu říct, že se mi to líbilo, ale nedělalo mi problém to tolerovat. Koneckonců – kdykoli jsme žili mezi bělochy, fungovala jsem jako krotitelka já. Většina lidí, kteří se obraceli ke mně místo ke K., přestože byl hned vedle, neměla ani tušení, že se chovají trochu urážlivě.

"Proč tvoje manželka nepustila Cornelii do obýváku?!!! Včera mi moje dcera volala, byla hrozně rozčilená a říkala, že ji tam nechtěla pustit!"

Vyměnili jsme si s K. zděšené pohledy. Už v noci předtím, jakmile se K. vrátil z práce, jsme měli delší diskusi na téma, jak Wendy co nejněžněji oznámit, že mě její dcera chtěla zabít. Oba jsme byli zajedno v tom, že jí to říct musíme, ale ani jeden jsme nevěděli, jak na to. Wendy žila v zarytě udržovaných naivních představách, že její děti jsou skvělé. Nejstarší syn, ten, co trčel ve vězení, byl – samozřejmě! – křivě odsouzen. Druhý nejstarší – ten, co na ni kašlal – měl moc práce s rodinou, ale i když se neozval třeba rok, jistě na ni ustavičně myslel. Darren nebyl zfetovaný budižkničema, příliš hloupý na studium a příliš líný na práci, ale budoucí rapová hvězda. A Cornelia nebyla drzý sedmnáctiletý spratek s tak nesnesitelnou osobností, že vůbec neměla kamarády a trávila celé dny o samotě, ale... princezna. Cornelia utrácela stovky a stovky z matčiných těžce vydělaných peněz tu za čepičku, která byla ten týden zrovna v módě, tu za džíny, které jí pořádně nepadly, tu za sponu do vlasů, která vypadala docela obyčejně, ale z nějakého záhadného důvodu stála šedesát liber. Cornelia už před časem vykázala matku z největšího pokoje, který do té doby sdílely, a Wendy se nerozhořčila nad drzostí a sobeckostí svého nejmladšího dítěte. Wendy v tom viděla další důkaz, že její dcera je princezna.

Konečně i K. pochopil, co já věděla od začátku: Wendy se svých dětí bála. Bála se jim cokoli říct, bála se je proti sobě popudit, děsila se, že by mohla ztratit jejich lásku. Wendy se, když jí umřel manžel, odstěhovala z Trinidadu jen kvůli dětem: bylo jí jasné, že tam by je neuživila. Tady v Anglii se jí to dařilo jen tak tak. A to jen proto, že neustále makala: přes den pracovala v domově pro seniory, na noc si našla další zaměstnání: měla pohotovostní službu u jedné stařenky. Někdy se vyspala, někdy ne. Směla sice na pár hodin zavřít oči, ale kdykoli na ni stařenka zavolala, musela Wendy vyskočit z gauče a splnit každé její přání. Za každou takhle strávenou noc měla prý dvacet liber: tohle byla práce na černo, dostávala míň než minimální mzdu. Kdykoli Wendy vyšetřila chvilku pro sebe, běžela na nákup a pak v domku u dětí uklízela a vyvařovala. Dbala na to, aby v domku bylo čisto a aby děti měly něco pořádného na zub, i když ona zrovna doma nebyla. Lednice byla pořád plná karibských plněných taštiček, skvělých bramborových salátů a pikantních gulášů, které tam pomalu hnily. Aspoň pokud jsme je s Wendiným svolením nesnědli já a K. Děti na matčino vaření kašlaly, říkaly, že už ho mají plné zuby, a kdykoli se jim povedlo sehnat pár liber (nebo je vyžebrat od matky), poslaly si pro pizzu. (Kterou jim poslíček na mopedu donesl až k domovním dveřím a ony pak jen velkopansky sešly ze schodů.)

Wendy své děti nevychovávala, Wendy jim sloužila – a děti si na to setsakra zvykly. Zvykly si, že jsou středobodem světa, aspoň toho Wendina, že jim celý svět leží u nohou, nebo aspoň jejich matka, že nemusejí nic a smějí cokoli – aspoň pokud jsou v domě u maminky. K. a já jsme jim dost překáželi, byli jsme vetřelci, kteří pořád a pořád odmítali uznat, že se všechno točí jenom kolem nich. Wendy, osůbka nikterak zvlášť chytrá, ale zato pracovitá, upřímná a poctivá, se neodvážila své děti vychovávat k pracovitosti, upřímnosti a poctivosti. Wendy měla v životě směr a cíl: udělat všechno pro své děti. Její děti žádný cíl neměly. A ona jim nedokázala pomoct ho nalézt. Nechtěla si to uvědomit. A přece se čas od času děsila, co bude s jejími dětmi, až ona tu nebude. V takových chvílích vykládala K., že musí nutně, nutně něco našetřit. Ne, ne pro sebe – pro své děti.

K. jí obvykle odvětil, že děti už jsou setsakra velké, a kdyby žily v Africe, dávno by se musely živit samy. Wendy ho vždycky přerušila: "Ale tady nejsme v Africe. Tady jsme v civilizované zemi. Tady se o své děti musím postarat..."

K. na to řekl, že právě tady v Anglii by se o své děti starat nemusela. Je tady tolik programů zaměřených na pomoc odrostlým dětem v tomhle věku! Stačí zajít do knihovny a zjistit si to. Můžou se zadarmo vyučit. Když pokračují ve vzdělávání, dostanou od státu přes sto liber týdně. Jsou tu centra pro mladé, kam můžou chodit třeba denně, a kde je dokonce i nakrmí. Jsou tu organizace, které učí, jak druhým lidem pomáhat – i za to dostanou trochu peněz a navíc certifikát o kvalifikaci. Jsou tady...

Ale tohle Wendy nechtěla slyšet. Myslím, že ji to frustrovalo: vědět, čím by se její děti mohly zabývat, když přitom sedí doma a nedělají nic.

Wendy K. tak trochu adoptovala – byl jejím jediným povedeným dítětem. K. Wendy přijal za matku – a na rozdíl od jejích skutečných dětí vůči ní cítil značnou zodpovědnost. Proč jsme se tak dlouho neodstěhovali? Protože K. měl pocit, že je ho v téhle domácnosti třeba. Jeho Darren poslouchal, i Cornelia ho brala vážněji než matku. K. už je prostě takový – přebírá zodpovědnost. Toužil Wendiným dětem za každou cenu pomoct a žil v přesvědčení, že na ně má dobrý vliv. Co já vím, možná že ano. I když mně osobně se zdálo, že se to vůbec, ale vůbec neprojevuje...

Všichni tři jsme stáli na chodbě a Wendy se K. ptala, proč jsem její dceru nechtěla pustit do obývacího pokoje. Kromě toho jsem rozbila televizor. Říkala dcera, že prý nefunguje. Jestli se takové jednání bude opakovat, Wendy nezbude, než...

Radši jsem držela hubu, měla jsem strach, že kdybych ji přece jen otevřela, vyletí z ní něco strašného. K. Wendy něžně vysvětlil, že jsem se v obýváku zabarikádovala z velmi dobrého důvodu: měla jsem obavy o svůj život. Cornelia měla, ehm, takový menší záchvat vzteku. Televizor jsem nerozbila, je vytažený ze zásuvky – podívej! Wendy mrzutě mručela, jak to dělají Karibičanky.

Pak řekla, ať mi řekne, že jsem přece dospělá, neměla bych se hádat s Cornelií. Načež odešla do kuchyně a vrátila se s plnými talíři: "Jezte!" poručila nám. Založila ruce v bok a vyčkávala.

Pochutnávali jsme si na skvělých taštičkách plněných solenou rybou a rajčatovém salátu a pod Wendiným nahněvaným pohledem jsme se očima domlouvali.

Musíme, pohlédla jsem na něj.

Máš pravdu, musíme, podíval se K. Zorničky měl smutkem ztemnělé.

Pokusili jsme se, fakt pokusili, nemáš si co vyčítat, dívala jsem se já.

Vždyť ty taky, zamrkal K. Promiň, já fakt nevím, co se tu děje. Dal si do pusy další taštičku

Trpím pro barvu své kůže, miláčku, připomněla jsem mu a žvýkala plátek rajčete.

Už asi jo. Je to má vina.

To jsem neřekla... Ale musíme. Fakt.

Wendy mlčky pozorovala, jak beze slova jíme. Vypadala spokojenější – vždycky měla radost, když nám chutnalo.

Opět jsme si dali inzerát na gumtree. Opět jsme hledali pokoj pro dva, cenově dostupný. Teď už jsme věděli, čeho se vyvarovat. Nebo jsme si to aspoň mysleli.