14. Češi, Slováci, Maďaři a jiní Poláci v Londýně

Konečně jsme se od Wendy odstěhovali a v nedaleké čtvrti našli domov našich snů. Opět to byl "dvojitý" pokoj, o něco větší než u Wendy a v přední části, ze které byl výhled na ulici, s prosklenou mikroverandičkou, které se tu říká "bay windows".

Tentokrát jsme pokoj nesdíleli s bojlerem a s plnou skříní Wendiných krámů, a barák jsme nesdíleli s nezvedenými, línými adolescenty z Trinidadu, ale s dospělými, pracujícími lidmi z východní Evropy: konkrétně z Maďarska a Polska. V zadním pokoji u kuchyně už léta bydlela starší Guyaňanka, úžasně hodná, ale taky úžasně neoblomná dáma s indiánskou krví, která ze svého pokojíku spravovala celý dům jako přísný, ale spravedlivý samovládce. Majitel v domě nežil, jen si nás tu a tam docházel zkontrolovat a vybrat od každého nájem.

Náš bytný Paul byl ten nejangličtější Angličan, jakého se mi v jižním Londýně podařilo potkat. Když jsme mu volali, že máme zájem o jeho nabídku bydlení, říkal samé "Cheers" a "I am afraid that" a "it will be my great pleasure to...", zkrátka typické anglické fráze, které jsem se naučila ve škole a které dnes už v Londýně slyšíte jen zřídka. I přízvuk měl Paul dokonalý – mluvil s výslovností a dikcí typickou pro představitele střední třídy, který se automaticky pokouší předstírat, že pochází z vyšší střední třídy.

"Budem bydlet u pravejch Angličanů!" zaradoval se K. i já. Dokud nám Paul po telefonu nevyhláskoval své příjmení. Neznělo ani Smith, ani Cadogan, ani Taylor, ani Biddle.

"Arobaga!" vykřikl K. "Vy jste Urhobo! Z Nigérie!"

"I am afraid so," řekl Paul.

Než jsme si šli prohlédnout náš nový příbytek, naučil mě K., jak správně Paula pozdravit v jazyce kmene Urhobo.

"Je to jednoduchý," poučil mě. "Pozdravíš ¨Migvó!¨a oni odpovědí ¨Vredó!" Nabídka bydlení zněla skvěle a K. soudil, že neuškodí Paulovi trochu lézt do řiti.

Když jsme se s Paulem konečně setkali, K. do mě strčil a já jako cvičený papoušek poslušně vydechla: "Migvó!"

Paul – dvoumetrový chlap ještě černější než K. – se mi právě chystal podat ruku, a když to uslyšel, strnul s napřaženou paží ve vzduchu. "Prosím?" naklonil hlavu ke straně.

"Migvó!" opakovala jsem snaživě. "To má být pozdrav. Ve vaší mateřštině."

"Ach tak," uklidnil se Paul. "Obávám se, že moje urhobština není dokonalá. Vlastně... vlastně nerozumím ani slovo. Přišel jsem sem v šesti letech a... Tak chcete se podívat na ten pokoj?"

To je typické, říkala jsem si. Chlap s nejdokonalejším – ba klasickým – anglickým přízvukem, jakého tu potkám, je Nigérijec. Nedlouho nato jsem při taxikaření narazila na Keňana,"míšence" Masajky s mužem z kmene Kikuju, a ten měl zas ten nejdokonalejší – ba klasický – anglický humor.

Barák patřící tomu nejangličtějšímu Afričanovi pod anemickým britským sluncem, byl, jak už jsem říkala, plný přistěhovalců z nejčerstvějších zemí Evropské unie.

Donedávna jsem já byla jediným bělochem, obklopeným samými černochy. Teď se situace obrátila a K. byl jediným černochem v baráku plném bledých tváří.

Nezačalo to pro něj dobře. Dva Maďaři, kteří bydleli v pokoji vedle nás, si oblíbili frázi "fekete bazmeg" a tu do zblbnutí opakovali a chechtali se u toho jako cvoci, kdykoli se K. mihnul po chodbě. Jeden z nich mu lámanou, víc než lámanou angličtinou vysvětloval, že tady jsme v Anglii a on se musí chovat podle toho. Co tím měl konkrétně na mysli, to jsme nevypátrali.

S pomocí pár maďarských frází, které mi utkvěly, se mi je podařilo přesvědčit, že v tom jazyce rozumím každé slovo. Frekvence "fekete bazmegů" výrazně poklesla. Zato mi hoši začali vysvětlovat, že jako jediná žena v baráku (Guyaňanku nepočítali) mám za povinnost udržovat ho celý v čistotě. Luxovat schody, leštit sporák nebo umývat koupelnu, to není práce pro chlapy jako oni. K. jim naivně nabídl, že barák skutečně budeme uklízet my dva – za drobný úplatek, ale vysmáli se mu. Je to prý práce pro ženskou a žádné peníze za to nedostane.

Polák, který se tu zdržoval jen od pondělka do pátku a na víkendy jezdil za rodinou do přímořského městečka, byl ke K. příjemnější. Doslova se do něj zamiloval. Když ho potkal v kuchyni, podrbal ho na hlavě a pochvaloval si, jakou má krásnou huňatou hřívu. Hladil ho po předloktí a ochmatával mu svaly na pažích – a lichotil mu, jakou má krásnou hladkou kůži. Celý je jak z čokolády, jen si ukousnout! Vykládal mu – polsky, čemuž K. rozuměl – že Afričany strašně obdivuje. A sice vídá v Londýně fůru černochů, jak taky jinak, ale K. je ten první a jediný, na kterého si kdy sáhnul. "Já proti tobě nic nemám, vážně ne!" nechával se slyšet. "Já mám černochy moc rád."

K. svou roli čokoládového maskota snášel s překvapivou trpělivostí. Občas mi vítězně hlásil, že ho Pawel zatím nekousnul...

Já jsem takovou konfrontaci s přistěhovalci, kterým K., když mě chtěl pozlobit, říkal "tvoji lidi", snášela hůř. Zřejmě vůbec nejsem kosmopolita, jsem Čech – a Evropan – jak poleno. Vylomeniny Wendiných dětí v našem předchozím domově mi vadily, to ano, ale nerozčilovaly mě zdaleka tolik jako obyčejné "fekete bazmeg" z úst Maďarů, chlapíků ze země, která je nám geograficky blízká a navíc s Českou republikou z velké části sdílí dějiny. Prostě se mi zdálo, že bychom měli být schopní najít společnou řeč, ale vůbec se nám to nevedlo. Spatřovala jsem v jejich chování "typicky východoevropské prvky", abych tak řekla – a to mě občas děsilo. Nechovám se, aniž o tom vím, nějak podobně i já sama? A i když ne – pozná průměrný Angličan (který si už jistě stačil udělat názor na "typického Východoevropana"), že já jsem jiná než oni? Zajímá ho to vůbec?

V taxíku jsem brzo pochopila, že průměrný Angličan z jižního Londýna je v zeměpise jen o chloupek lepší než průměrný Američan. Věřte tomu nebo ne: i v Anglii si lidé houfně pletou Česko s Čečenskem, ještě pořád nevzali na vědomí, že Czechoslovakia už neexistuje, a hlavně nerozlišují mezi lidmi "tam někde z východu". V Americe, když jsem se někomu svěřila, že jsem z České republiky, hned se ještě zeptal, jestli je to Rusko. Když se s tímtéž svěříte průměrnému Angličanovi, nejspíš nadšeně vyjekne: "Česko-Polsko, to dobře znám. Předloni jsem byl v Budapešti."

Světlé výjimky existují. Jeden zákazník v taxíku mě, než jsem ho dovezla do severního Londýna, zasvětil do tajů pražských barů. Jiný kdysi učil v Brně angličtinu a přivezl si odtud manželku. Ale stejně...

Pro většinu Londýňanů, jak jsem zjistila, spadají Češi, Slováci, Maďaři, Estonci, Lotyšové, Litevci, Bulhaři, Rumuni a jistě i pár dalších národností do kolonky "Polák". Proč zrovna "Polák", to je jasné: mezi přistěhovalci z těchto zemí od začátku převládali Poláci. V letech 2005 a 2006 prý jich bylo v Londýně přes půl milionu – to už musí zaregistrovat i ten nejméně všímavý domorodec. Dá se předpokládat, že kdyby v nedávné minulosti bydlelo v Londýně půl milionu Čechů, byli by všichni noví přistěhovalci, kteří se jim aspoň trochu podobají, automaticky z Československa.

Bylo by až příliš snadné shrnout všechny obyvatele Londýna i celé Británie, kteří mě považují za Polku, do kategorie "blb". Vždyť ostatně i Angličani zažívají něco podobného: leckterý kontinentální Evropan automaticky řadí každého anglicky mluvícího tvora mezi "Amíky". Prostě je to tak. Ne každého člověka zajímá zeměpis nebo etnografie, zato každý z nás cítí potřebu si věci kolem sebe uspořádat do přehledných, srozumitelných kategorií, aby se v nich vyznal. Pokud možno si pak ke každé kategorii lidí, kterou si takhle vytvořil, přiřadí jisté vlastnosti—tím pádem je to ještě přehlednější. Italové jsou vášniví, Američané tlustí a pitomí, Němci studení, muslimové fanatičtí. Když je to Nigérijec, pak je to podvodník, když je to Somálec, násilník, a když je to Polák nebo aspoň něco Polákovi podobného – no, pak je to něco jako mravenec: není snadné nalézt něco konkrétního, zač ho nenávidět, ale aspoň je mu možné vyčítat, že je ho všude plno, bere lidem v téhle zemi narozeným práci, zatěžuje britské zdravotnictví a zabírá místa k bydlení.

V Londýně jsem snad poprvé v životě pocítila takové ty klasické přistěhovalecké rozpaky. (Žila jsem předtím v Americe, ale tam to bylo něco jiného.) Pro většinu místních jsem Polka, pro většinu Poláků cizinka. A když se pak dílem náhody přistěhuju do baráku, kde bydlí lidé z "podobných" zemí jako ta má, nijak zvlášť se s nimi nespřátelím a marně přemítám, co vlastně máme společného.

Pak se k nám do domu přistěhovala Ildiko a udělala mi v tom jasno.

Ildiko je kapitola sama pro sebe.