12. O ztracené velrybě a jak se K. zamiloval do lišky

V lednu 2006, jestli se dobře pamatuju, zabloudila velryba do řeky Temže. Bylo z toho velké pozdvižení, všechny noviny a všechny televizní kanály se předháněly v tom, kdo dodá lepší snímek toho živoucího kolosu, jak -- vcelku nedramaticky – pluje na pozadí Westminsterského opatství, v popředí s Westminsterským mostem. Na nábřeží Temže najednou nebylo k hnutí – zvědaví jednotlivci i celé rodinky se přišli podívat na zbloudilou velrybu.

Ukázalo se totiž, že vážně zabloudila. Ztratila se svému hejnu (nebo jak se říká té formaci, ve které plují velryby) , o pár mil si to popletla, a místo do Severního moře, kam mělo hejno namířeno, vplula do Temže. Pak prostě měla smůlu: proplula kolem bariér na východě Londýna a – jak jí velel instinkt – pokoušela se proniknout dál západním směrem. Doplula až k Chelsea Bridge.

Velryby i jiní kytovci evidentně mají mnohem lepší smysl pro orientaci než leckterý řidič vybavený satelitní navigací. Do Temže jich za celá léta zabloudilo jen pár. V médiích přetřásali stejnou příhodu, která se před časem přihodila jistému delfínovi. Fakt je, že i když všichni mluvili o tom, že velryba zabloudila, nejednali s ní jako s pitomečkem, který se neumí zeptat na cestu. Spíš to vypadalo, že všichni chtějí věřit tomu, že velryba připlula Londýňany pozdravit. I když ji to stálo život.

Neskončilo to totiž happy-endem. S velrybou to dopadlo špatně – sice se ji s vynaložením všech dostupných prostředků nakonec povedlo chytit, ale umřela, chudinka, na dehydrataci. Podle lidí, kteří to zažili, se smutek Londýňanů podobal smutku Angličanů po smrti princezny Diany. Až po týdnu si nějaký otrapa v televizi dovolil zavtipkovat: Že umřela zrovna na dehydrataci, pravil uštěpačně, když byla ve vodě? Národ ho za tu poznámku nenáviděl ještě tři dny.

Abych pravdu řekla, nevím, co by se stalo, kdyby se ztracená velryba objevila ve Vltavě. Asi by to byla taky senzace. Ale cosi mi říká, že ne taková jako u břehů Temže. Těžko to posoudit – podle všeho se v době historicky známé nic podobného nestalo. Když při záplavách v roce 2002 uplaval ze Zoo v Troji tuleň a dostal se po proudu až kamsi k Děčínu, měli lidi jiné věci na práci než sledovat jeho pouť v televizi.

Každopádně se mi zdá, že Angličané skutečně mají ke zvířatům bližší vztah než jiné národy. Považují je, abych tak řekla, za právoplatné partnery. I když v Británie neuvidíte na ulici zdaleka takový počet psů jako v jiných evropských zemích (statistiky jsem nezkoumala, ale vsadila bych půl výplaty na to, že největší počet psů na počet dvounohých obyvatel je v České republice), většina psích plemen pochází právě z Británie. Ale plemena vyšlechtěná na tomhle ostrově (až na pár výjimek s jorkširským teriérem v čele) si zachovala přirozenou životaschopnost a přirozenou důstojnost. Jsou to dlouho a pečlivě šlechtěná plemena, pravda, ale nejspíš by přežila i bez člověka. To se třeba o čínských palácových psících, vyšlechtěných jen proto, aby vám pasivně seděli na klíně a chovali se jako dýchavičná utěrka, říct nedá. Nedávno jsme tenhle můj postřeh probíraly s jednou pejskařkou a ona, i když se jí to ze začátku nezdálo, nakonec uznala, že na tom něco je. Psi v Anglii stojí na společenském žebříčku výš než jinde na světě. A někteří si toho jsou moc dobře vědomi. Psí hřbitovy v Anglii jsou projevem lidské úcty k psům... psí hřbitovy v Americe jsou projevem lidské potřeštěnosti.

A kvintesenciální britský hon na lišky? Pro mnohé důkaz, že je Británie zemí kruťasů, kteří nemají nic lepšího na práci než cválat na koních po polích a lesích a zabíjet nebohá zvířata, zatímco se nezadaní pánové z vyšší třídy seznamují s nezadanými slečnami z vyšší třídy a vybírají si životní partnery a partnerky podle toho, jak umějí rajtovat na koni a jakého koně si můžou dovolit. Pro jiné projev úcty k liškám.

Hon na lišky byl v Anglii zakázán v roce 2005 (a ve Skotsku ještě o tři roky dříve), ale i když se už lovy konat nesmějí, smí se o tom donekonečna žvanit. Zatímco hon byl až na výjimky výsadou zmíněných vyšších tříd (málokdo jiný si mohl dovolit podobné kratochvíle), žvanění je výsadou všech tříd. A tak jsem z pár hospodských rozhovorů vyrozuměla, že spousta Angličanů nepovažuje hon na lišky za něco nepřístojného. Jednak prý dva ze tří takových honů skončily nezdarem – tedy vítězstvím lišky. To proto, že jakmile se lišce podařilo zalézt do nory, lovci ji obvykle nechali na pokoji. Jen v několika hrabstvích se honívalo se psy – norníky, kteří ji vyhrabali. Většinou jezdci jen pokrčili rameny, řekli "the fox went down", "liška šla dolů" a obrátili koně. Připustili, jako praví gentlemani, že liška vyhrála.

Dozvěděla jsem se taky, že pravděpodobnost, že na honu přijde o život jeden z lovců (spadne z koně, například) je jen o málo nižší, než že při něm přijde o život liška. Lovci i lovkyně zkrátka brali lišku jako rovnocenného partnera, hon na lišky byl sportovním utkáním, ve kterém liška představovala protivnický tým. Přisuzovali jí všemožné lidské vlastnosti, včetně ochoty zabývat se extrémními sporty...

Lišky ve městech – konkrétně v Londýně – jsou prý trochu jiné lišky než ty, na které se až donedávna pořádaly hony. Venkovské lišky možná byly chytré, s vytříbenými smysly, aby dokázaly uniknout lovcům. Městské lišky jsou vychcané, urbanisticky sofistikované a umějí si poradit v každé situaci.

Lišky prý se v Londýně usadily až po druhé světové válce – využily bouraček a prázdných parcel po bombardování, zarostlých býlím, a tyly z potkanů, kterým se na prázdných vybombardovaných parcelách prý zalíbilo taky. I když se na prázdných parcelách začalo za pár let zase stavět, lišky si na město zvykly a nehodlají ho opustit. Nezajímá je, že zatímco na venkově by měly šanci se dožít dvaceti i více let, v Londýně je pravděpodobně čeká život kratší než dva roky. A spíš než lovem se budou živit vybíráním popelnic. Ostatně – údajně právě nezdravá, příliš tučná strava plná konzervačních činidel a jiných karcinogenů, kterou dojídají po lidech, je jednou z příčin jejich krátkověkosti.

Lišky v Londýně jsou krásné. Možná právě proto, že sem nepatří. Pro přistěhovalce z kontinentální Evropy jsou navíc exotické – kolikrát v životě, pánové a dámy, jste viděli na vlastní oči lišku? Já v Čechách dvakrát nebo třikrát – a vždycky to byla událost.

Když jsme se jednou v noci nebo spíš nad ránem s K. vraceli z nočního klubu, zažili jsme skvělé setkání. Na chodníku stál nádherný, hrdý tvor zhruba velikosti psa a tvářil se, jako že na nás kašle. Protřeli jsme si oči, usoudili, že to halucinace nebude, a opatrně se přikradli blíž. Tvor se na nás podíval, mávnul ocasem a K. vydechl:

"Liška..." Tím začalo jeho milostné okouzlení.

K. tradičně dělí zvířata na jedlá a nejedlá, a liška je tradičně nejedlé zvíře. Ale to tentokrát vůbec nevadilo. K. začal v okolí Wendina domu pátrat po liškách – po čichu jsme objevili několik nor --, a začal jim podstrojovat dobroty. Až do té doby K. každou kost ohlodal tak, že na ní nezůstal ani mikrogram masa. Teď se ale začal krotit a chutné kostičky nosil pozdě v noci, aby nás Wendy nenačapala, na tajné místo do houštiny hned za plotem Wendina dvorku. Pak jsme z okna bez dechu sledovali, jak se ten nádherný tvor ke kostem blíží, jak je žere, jak si je odnáší někam do nory.

Liška – nebo lišák, to jsme nevěděli – si na pravidelnou péči zvykl. Každý večer kolem deváté chodil do křoví u našeho plotu, a pokud jsme pro něj zrovna nic neměli, dlouho stál nehybně na zahrádce a smutně se koukal. K. nikdy nejedl víc masa. Snažil se, seč mohl, aby jeho zamilovaný živočich dostal každý den pořádnou kost.

Když jsme se teď rozhodovali, kam se odstěhovat od Wendy, přibyla k našim starostem ještě další. Ať se odstěhujeme kamkoli, musejí tam být lišky.

Omlouvám se svým věrným čtenářům: nebudu teď schopná psát blogy pravidelně každé pondělí, chystám se na cesty. Budu se ale snažit něco pověsit aspoň jednou za čtrnáct dní.