3. K. si našel ženskou v jižním Londýně,

sbalil se a odjel za ní. Doprovodila jsem ho, zadržujíc slzy, na autobusové nádraží Praha-Florenc. Tam nastoupil do žlutého autobusu, vybaven českým pasem, pár sendviči, které jsem mu na rozloučenou připravila, a asi tak padesáti svetry a bundami, protože co kdyby náhodou v busu netopili. Začínala sviňská zima a ve vzduchu se vznášely drobné sněhové vločky.

Asi jsem se nějak zatvářila, protože mě K. k sobě přitisknul a šeptal: "Neboj, Wendy slíbila, že na mě bude čekat na Viktorce."

K. totiž trval na tom, že tu ženskou nenašel sobě, ale nám. On prostě jen pojede napřed a vyhřeje mi ve Wendině domě hnízdečko, zatímco já zařídím předání bytu, vyřízení všech problémů s trvalým versus přechodným bydlištěm nás obou, odhlásím plyn a elektřinu, nahlásím na zdravotní pojišťovně, že se stěhujem do zahraničí na dobu neurčitou, postarám se, aby K. neměl v zaměstnání áčka, ale řádně ukončený pracovní poměr, a ještě mu u kolegy vyzvednu stravenky. Jo, a taky zjistím, jak je to s placením daní zaměstnanců a samoživitelů v rámci Evropské unie. Jestli vás z toho výčtu rozbolela hlava, vůbec se nedivím, mě taky. Ale nenapadlo mě nic lepšího než zařizovat a zařizovat, zatímco K. vyhříval hnízdečko ve čtvrti Streatham u té ženské.

Viděla jsem ji na fotce a na to, že jí bylo už k padesátce, nevypadala špatně. Nabízela "dvojitý" pokoj v nádherném domě ve skvělé čtvrti a chtěla za něj, světe div se, jen dvě stě liber měsíčně. Když mému miláčkovi odpověděla na inzerát, že hledá bydlení, a s mnoha hrubkami mu líčila přednosti "dvojitého" pokoje, který je na londýnské poměry za hubičku, neopomněla mu několikrát připomenout, že v tom "dvojitém" pokoji hodlá ubytovat gentlemana – pokud možno černého a pokud možno přiměřeného věku. K dopisu přiložila hned několik svých fotek: Wendy šklebící se nad hrncem jakési hnědavé hmoty, Wendy s koketně zakloněnou hlavou a náušnicemi velikosti podšálků, Wendy do půl těla... no ne snad nahá, ale s ultramateřským poprsím přetékajícím z minimalistických bikinek.

Upřímně řečeno, nepodezírala jsem K. z nekalých úmyslů, spíš z trestuhodné naivity. Wendy, imigrantka z Trinidadu, před pěti lety ovdovělá, bydlela v domku na předměstí se dvěma ze svých dětí a evidentně hledala víc než podnájemníka. Ale K. jen obracel oči v sloup: vždyť by pomalu mohla být jeho matka. A navíc: ten pokoj je přece "dvojitý" – to znamená, že je pro dva lidi. A ti dva lidi, to budeme my, jakmile za ním přijedu.

K. Wendy našel přes internetové stránky s názvem gumtree, určené původně pro protinožce hodlající se usadit v Anglii, které se ovšem proměnily v největší neplacenou inzertní plochu na všechno. K. a já máme s gumtree (což v australské angličtině neznamená gumovník nebo kaučukovník, ale eukalyptus) ty nejlepší zkušenosti. S výjimkou pár případů, kdy gumtree z nějakého nevysvětlitelného důvodu fungoval docela jinak, než měl. Když jsem například já inzerovala, že hledám v Londýně laciný pokoj pro dva, začaly mi po půl hodině přicházet fotky... k***tů. K***ty růžové, hnědé, černé, k***ty malé, k***ty velké, k***ty tlusté a k***ty tenké, k***ty visící i připravené k akci. K***ty zabrané z nejrůznějších úhlů, ve všemožných uměleckých ztvárněních. Jeden obzvlášť pozoruhodný vypadal, jako by si ho jeho majitel ve snaze o co nejrychlejší zvěčnění urval a položil na linoleum. Takovou sbírku podobných zařízení jsem vážně v životě neviděla. K. se to ovšem nelíbilo, a tak jsme zkoumali, co jsem udělala špatně: neumístila jsem svůj inzerát do nesprávné rubriky? Neumístila. Nezvolila jsem snad, nic zlého netušíc, nějaké slovo nebo frázi, která v britském či australském slangu znamená bůhvíco? Ale na nic jsme nepřišli. K***ty chodily dál.

Jinými slovy: považovala jsem za úspěch, že v K. v odpověď na svůj inzerát obdržel nejen nadrozměrné kozy, ale taky opravdovou nabídku bydlení.

Vydržela jsem v Praze asi tři týdny, zatímco K. mi denně volal a několikrát denně mě prozváněl a lákal mě k sobě líčením krás jižního Londýna. Wendy je prý šíleně hodná: autobus měl zpoždění – v Německu byla sněhová kalamita -- a ona na něj na Viktorce několik hodin trpělivě čekala. Od té doby ho zasvěcuje do tajů přežití v Anglii, když nemáte moc peněz – třeba že si můžete v každé knihovně vyřizovat e-mail nebo že se, při troše snahy, můžou dva lidé pohybovat po městě s použitím jediné průkazky na autobus. Taky mu každý den vaří večeři. Děti jsou velké – sedmnáctiletá dcera, devatenáctiletý syn – a on je zatím skoro neviděl. Wendy už se prý na mě těší...

Když se mě K. rozhodl překvapit bleskovým odjezdem do Anglie, rozhodla jsem se, že ho překvapím taky. Napsala jsem mu SMS a v ní mu oznámila, že mu den nato zavolám na Wendinu pevnou linku od kamarádky z práce – tak ať kouká být doma celé odpoledne, konečně si budeme moct pořádně pokecat a nic to nebude stát. K. se zaradoval a slíbil, že nevytáhne paty.

Já jsem si pak našla na mapě, kde vlastně Wendy bydlí, nastoupila do žlutého busu a druhý den jsem byla v Londýně. Cestou vlakem z Viktorky se se mnou dal do řeči pán, ze kterého se vyklubal Joruban, a ten trval na tom, že mě z nádraží odveze za svým nigérijským bratrem.

Když jsme našli Wendin dům – teda spíš domeček zastrčený v řadě úplně stejných mrňavých, nepořádně omalovaných domků, ve čtvrti, jaké Angličané poněkud pohrdlivě říkají "suburban sprawl", zhluboka jsem se nadechla a stiskla knoflík zvonku.

Dlouho se nestalo nic. Pak se zevnitř ozvalo zašramocení a nakonec se dveře otevřely. V nich stál můj darling v ponožkách, s nedopnutými kalhotami a s pokleslou čelistí, v očích výraz, jako by spatřil ducha. Několikrát přelétl pohledem ze mě na Jorubana a zase zpátky, pak rozpačitě přešlápl a vypravil ze sebe:

Pokračování příští pondělí.