4. Záhada dvojitého pokoje

„Ty seš hrozná!“ K. na mě zíral jak na zjevení. Až po půl minutě natáhl ruku a nesměle, skoro bojácně si na mě sáhl. Evidentně v něm pracovala ta hluboce zakořeněná africká víra v duchy, kterou má v sobě každý Afričan, i kdyby strávil na Západě třicet let a vystudoval tam zároveň medicínu a jadernou fyziku. Když mým (nijak zvlášť duchově vyzáblým tělem) jeho ruka neprošla a já se s hrůzostašným kvákavým zašuměním neproměnila v mlžný obláček, jak to dělávají duchové v nollywoodských filmech, viditelně si oddechl. Pak obřadně poděkoval mému nigérijskému dobrodinci. Vyměnili si telefonní čísla a z gentlemanského Jorubana se později stal nepříliš významný, nicméně první článek svépomocného řetězu, kterému říkám nigérijská spojka a díky kterému jsme oba, K. i já, našli v Anglii svůj první legální džob.

Pak mě K. vtáhl do domu.

Náš „dvojitý“ pokoj se nacházel v patře toho mrňavého domku a celý byl vyplněný postelí. Postel to byla trochu vratká, ale skutečně se na ní pohodlně vyspali dva lidi. Kolem ní se, při troše dobré vůle, dalo protáhnout ke skříni, která prý časem bude patřit K., ale zatím byla napěchovaná Wendinými věcmi. K. si svých pět švestek přechovával v rohu té velké postele, protože ani pod ní – zatím – nebylo místo. Pak ještě byl v místnosti výklenek mezi vbudovanou skříní s bojlerem a zazděným krbem a taky okno vedoucí na dvorek. Pak už tam nebylo nic.

„Tomuhle říká dvojitý pokoj?“ divila jsem se. „Jak se sem vejdem? Kam dám stolek na počítač? Tak tohle je ten úžasný pokoj v krásným domě ve skvělý čtvrti?“

K. mě začal uklidňovat, a když jsme byli v nejlepším, ozvalo se z přízemí tlumené zachechtání. Kdosi běžel nahoru po schodech, vzápětí se dveře rozevřely (nedaly se zamykat) a v nich stála Wendy. Poznala jsem ji okamžitě, i když vypadala jinak než na fotkách. Byla povadlejší, o deset let starší, dočista zničená. Ovšem ty obrovské kozy si zachovala. Mávala jimi nad postelí a volala: „Koukám, že za tebou přijela manželka.“ Pohrozila prstem K., schovanému pod dekou. „Vypadnu z domu sotva na hodinu a vy se hned do toho dáte. Nezbořte mi barák.“ Pečlivě za sebou zavřela dveře a dupala dolů po schodech.

Tázavě jsem se na K. zahleděla. Ten pokrčil rameny a dal se do smíchu. „Jde vařit. Wendy už je taková.“

„Ale vždyť jsme byli tiší jak myšky...“

„Já si to taky myslel...“ Tohle evidentně nebyl poctivý cihlový dům, jak se na Anglii sluší, ale baráček z papundeklu, ve kterém stačí udělat dva kroky v patře a hned začne dunět celé přízemí.

Za dvacet minut jsme znovu uslyšeli na schodech Wendiny kroky. Tentokrát dveře rozkopla – v každé ruce totiž nesla velký talíř s večeří: fazole s rýží, taštičky plněné solenou rybou, salát, loupané vejce. Cosi zamručela, vrazila nám talíře do rukou, pak nám podala lžíce. Načež sestoupila zpátky do kuchyně.

Zdálo se, že mě přijala na milost.

Pochopila jsem, že se Wendy už dávno chová ke K. jako k synovi. Pokud snad ze začátku doufala, že se z podnájemníka stane čímsi víc, dokázala rychle přešaltovat do mateřského modu. Pod její široká křídla se bez problémů vešly čtyři vlastní a dvě nevlastní děti, pak K. a nakonec, navzdory své barvě, i já. K., jak to vypadalo, měla ze všech svých dětí nejradši. Byl právě tím dítětem, po jakém toužila, ale jí samotné se ho vychovat nepodařilo. Ale o tom až jindy.

Teď bych chtěla aspoň zčásti objasnit záhadu „dvojitých“ pokojů v Londýně, jaké tak často najdete v inzerátech na bydlení. Co je to dvojitý pokoj? Jak je velký? Proč je dvojitý? Co je v něm vůbec dvojité -- postel? Když je ten pokoj dvojitý, předpokládá se, že je pro dva?

K. a já jsme tu zásadu vyřešili metodou pokusu a omylu. Teď víme, že dvojitý pokoj je takový, jaký majitel za dvojitý považuje. Může v něm být široká postel, ale nemusí. Může se stát, že v něm smí bydlet dva lidé, ale vesměs je určen pro jednoho. Může být prostorný, ale zrovna tak dobře v něm může být akorát dost místa na to, abyste se kolem postele protáhli ke skříni. Když máte štěstí, může to být pokoj toho druhu, jakému se už jistě sto let říká v Anglii bedsit (na severu bedsitter) a v jakém obvykle bydlívali studenti anebo čerství přistěhovalci, svobodní mladší páni. Bedsit je místnost, ve které můžete ležet na posteli, sedět u stolku, dokonce si na vařiči ohřát vodu na čaj a vyčistit si zuby ve výlevce. Bedsit je jednotka poměrně dobře definovaná, na rozdíl od „dvojitého“ pokoje, vynálezu moderní doby, věku, kdy se v reklamách jakéhokoli druhu čím dál tím víc lže a podvádí.

Dalo nám dost práce ukecat Wendy, aby nás v tom dvojitém pokoji nechala, aspoň prozatím, bydlet oba dva. Všechno tu bylo dočasné a provizorní. Wendiny kufry s oblečením, které měly ve zvyku sklouznout ze skříně a se zaduněním dopadnout na naši postel. Můj pobyt tady. Náš pobyt tady. Počítačový stolek, který pro mě K. láskyplně zakoupil ve výprodeji a pak se mu ho dík africké magii podařilo vecpat do výklenku u krbu. Dveře, které se zatím nedaly zamykat, ale Wendy už brzo sežene šikulku, který nám nainstaluje zámek. Výše nájmu, kterou Wendy ustavičně zvedala, a přece jsme, díky K.-ově diplomacii, platili pořád stejně. Neproniknutelné křoví na zahrádce. Fakt, že jsme zatím neměli vlastní poličku v kuchyni ani místo v lednici.

Všechno bylo u Wendy provizorní, ale vydrželi jsme tam skoro rok.