Víra a věda – nepřátelé nebo spojenci?

V mládí jsem si myslel, že víra a věda jsou nepřátelé na život a na smrt. Možná za to mohla doba, ve které jsem vyrůstal.  Ve škole jsem stále slyšel,  jak sovětští vědci to nebo ono...

Nakonec jsme si z toho dělali legraci a vzniklo tak mnoho půvabných vtipů. Snad neublíží dvě malé vzpomínky na humor těch let.
Předsedu JZD poslali, aby v Sovětském svazu načerpal moderní poznatky o pěstování nové odrůdy kukuřice, kterou vyšlechtili sovětští soudruzi. Když se vrátil, tak se ho ptali, jaká ta nová odrůda je. A předseda povídá: "Soudruzi, v tom kolchoze mají kukuřici jak telegrafní sloupy." Všichni mají oči jak maďarské melouny. "To je tak vysoká?" ptají se. A předseda povídá: "Ne, ale tak daleko od sebe."

Další je z lékařské oblasti: Baví se Rus, Čech a Američan, kdo má nejlepší medicínu. Američan povídá: "Ve Vietnamu jednomu našemu vojákovi mina utrhla obě nohy. Doktoři mu nasadili dřevěné a on se teď chystá na olympiádu."
Rus na to: "To nic není. Jednoho našeho vojáka v Afghanistánu bomba připravila o obě oči. Doktoři mu nasadili skleněné a on vidí jak rys!"
Čech se usměje a povídá: "Pánové, u nás soustruh jednomu utrhl obě ruce. Doktoři mu místo nich přišili dvě vemena a on dojí skoro čtyřicet litrů mléka denně."
Rus protestuje: "Taková blbost? Kdo to kdy viděl?"
"Ten Váš s těma skleněnýma očima!" odpovídá v klidu Čech.

Ale teď už vážně. Nejdříve bych rád připomenul, že víra i věda mají dva společné cíle:
Hledat odpovědi na otázky, které nás zatím přesahují.
Na některé z nich jsme už odpověď našli, ale pořád je více těch nezodpovězených.
Pomáhat při zkvalitňování života.
Víra pomáhá ve zlomových životních situacích, věda zase může pomáhat v běžném životě.

Problém začíná tehdy, když víra nebo věda chce hrát první housle. Ani jedno by totiž pro nás nemělo být cílem našeho života. Jak víra, tak i věda mají být prostředkem ke zkvalitnění života.
Pokud jste někdy četli životní příběhy amerických vojáků, kteří přežili zajetí v japonských zajateckých táborech, určitě jste postřehli, jakou roli v tom hrála právě víra.
Přemýšlel jsem o nějakém jednoduchém příkladu, který by zase ukázal, jak nám život zkvalitňuje věda. Napadl mne obyčejný zubní kartáček. V zemích, kde se stal běžnou pomůckou každodenní hygieny, mohou lidé i ve vyšším věku vychutnávat jídla, o kterých si bez zubů jen můžete nechat zdát. Třeba takové pražené mandle....

Když se věda a víra rozkamarádí, vznikají problémy. Stačí se podívat do historie.
Své by o tom mohli vyprávět třeba středověcí hvězdáři i lékaři, které církev v jistých dobách neměla ráda.
A my, co jsme zažili budování beztřídní společnosti zase víme, jaké to je, když se z vědy dělá náboženství.

Věda i víra mohou žít vedle sebe a navzájem si pomáhat. Napětí, které panuje mezi těmito dvěma kategoriemi našeho života, je zdravé. Právě toto napětí motivuje k dalšímu hledání.

Babička mi kdysi vyprávěla zajímavou příhodu. Měla se stát Albertu Einsteinovi. Po jedné přednášce na univerzitě prý dostal otázku: "Pane profesore, co byste dělal, kdybych jednoho dne vypočítal, že žádný Bůh neexistuje?"
Einstein poděkoval za otázku a pak s úsměvem odpověděl: "Nedělal bych nic. Jen bych si počkal, až najdete chybu ve výpočtu..."

(Napsáno do rubriky: "A co když žádný Bůh není?")