Poslední dobou se stále častěji setkávám s lidmi, kteří neustále naříkají a pláčou, jak je k nim ten svět nespravedlivý. Nikdo se nemá tak zle a špatně, jako právě oni.
Po poledni jsem šel s naší čtyřiadevadesátiletou babičkou na „kolonádu“. To je okruh v našem vnitrobloku, který má zhruba sto kroků. Právě tolik babička v současné době ujde. Ještě před třemi roky ušla v pohodě těch okruhů osm.
Původně si myslela, že ji procházka mine, protože jsme byli ráno pro holter. Tak jsem jí vysvětlil, že kvůli té krabičce, co bude muset až do zítřejšího rána nosit, je potřeba, aby měla i nějakou fyzickou námahu. Poslechla a vydali jsme se za tou námahou.
Ve výtahu jsem se ptal, zda jí něco nebolí nebo netrápí. Její odpověď mne zaujala: „Už jsem se naplakala dost!“ Vím, že má svá trápení. Vadí jí například skoková ztráta sluchu, která nastala po poslední chřice. Dříve ráda telefonovala s kamarádkami, jenže to už teď nemůže. Motá se jí hlava, proto nemůže chodit sama, ale jen s doprovodem... Bylo by toho více, nad čím by mohla naříkat. Přesto má téměř pořád na tváři úsměv a to se mi líbí.
A tak si říkám, jak krásněji by se žilo na tom světě, i tom blogovém, kdyby si každý z nás, když má zase chuť si stěžovat, nebo hlasitě plakat a naříkat nad tou nespravedlností, která se mu právě děje, raději řekl: „Už jsem se naplakal dost!“ Věřte mi, že se naše babička v životě naplakala dost. A když je sama, určitě pláče často i teď. Ve společnosti se ale raději usmívá.
Když jsem ji ráno vezl na jejím vozíku pro holter, také se usmívala. Víte, jak jsem to poznal? Protože se na ni smáli a usmívali všichni lidé, které jsme potkávali.
