Odsoudil ses sám!

            Možná, že jste už také slyšeli radu: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ Jsou situace, kdy nás rozhořčuje jednání někoho jiného, a neuvědomujeme si, že sami nejsme lepší.

Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!' Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!' On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!' řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!' Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. (Matouš 18,28-34)

            Služebník, jemuž král odpustil dluh ve výši deseti tisíc ročních platů, nedokáže odpustit svému kolegovi částku, kterou bylo možné vydělat za sto dnů. Před chvílí dostal milost, ale tato zkušenost se jeho „srdce“ vůbec nedotkla.

Možná si myslel, že je nepostižitelný, ale to se zmýlil. Král zjednal nápravu a bezcitný dlužník je ve vězení, kam patří. Tam zřejmě i zemřel, protože neměl z čeho splácet dluh.

            V modlitbě „Otče náš“ vyslovují křesťané prosbu: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme viníkům našim.“ Výstižné shrnutí principu, který je v tomto příběhu odhalen.

Bože, neumím ani spočítat, kolikrát jsi mi už odpustil. Uč mne, prosím, stejné ochotě odpouštět, jakou vidím u Tebe.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Naděje v beznadějné situaci ...