Málem umřela s motykou v ruce

Málem umřela s motykou v ruce. Možná si říkáte, že na tom není nic zase tak zvláštního. Asi byste měli pravdu, kdyby dotyčná v té chvíli neměla 103 léta. Teď snad uznáte, že tenhle příběh stojí za zaznamenání.

Eleana, prababička mé kamarádky se narodila v roce 1844 v Bibesti, malé rumunské vesničce. Tam se také vdala a se svým mužem přivedla na svět třináct dětí. Poslední dvě už po padesátce. Krátce nato její manžel zemřel a tak musela hospodářství řídit sama.

George, kamarádčin dědeček, se narodil v roce 1897 jako nejmladší v rodině. Když se oženil, netrvalo jeho štěstí dlouho. Manželka zemřela při porodu i s dítětem. Dlouho se z toho nemohl vzpamatovat a už vůbec nemyslel na ženění. V tom si rozuměli i se starším bratrem, který také zůstal sám.

Jenže Eleana to viděla jinak. Řekla mu, že začne tkát koberec a než svou práci na něm dokončí, tak se oba ožení. Koberec pak bude darem pro prvního potomka.

To nebyla rada a nebyla to ani prosba. Byl to příkaz. Jak Eleana řekla, tak se stalo. Oba bratři se brzy oženili a v roce 1933 se narodila Štefania, kamarádčina maminka. Celá rodina chodila každý den do kostela, protože patřili mezi ortodoxní pravoslavné křesťany.

George s rodinou se odstěhoval za prací do Bukurešti. Jeho rodina dostávala každé velikonoce vzácnou návštěvu. Přijížděla Eleana a nikdy s prázdnou. Vždycky přivezla mamaligu – kukuřičnou mouku a jehně. Malé Štefanii vždy bílé podkolenky.

Naposledy přijela Eleana do Bukurešti ve svých 99 letech. Všichni se na ni zlobili, protože cesta v té době už byla velice nebezpečná. Město bylo často bombardováno a tak z něho každý, kdo mohl, raději utekl. Ale Eleana se nedala odradit.

Na oslavu stých narozenin se do Bibesti sjela celá rodina. A Eleana si na oslavě zvesela tančila. V Rumunsku už v té době bylo po válce a tak byly oslavy velice bouřlivé a veselé.

Štefanie pak jezdila k babičce na prázdniny, aby se trochu "vykrmila". Byla totiž drobná, malá a hubená, takže v hospodářství nezvedla ani vědro s vodou. Babičce to ale nevadilo. Naučila jí háčkovat a večer jí musela číst z velké rodinné Bible.

Také o prázdninách v létě roku 1947 přijela Štefanie ke své babičce. Mezi tím vyrostla a zesílila. Byl to čas žní, hodně práce a tak všichni chodili na pole. I Eleana, která to vše stále řídila.

Jednou, když se všichni vrátili z pole na oběd domů, Eleana prohlásila, že je trochu unavená a tak si půjde na chvíli lehnout, než zase všichni vyrazí na pole. Všem to bylo divné, protože tohle se ještě nikdy nestalo. Po chvíli se na ni šli podívat a zjistili, že Eleana ve spánku vydechla naposledy.

Když jsem tento příběh slyšel, říkal jsem si, že bych chtěl jednou zemřít stejně. Ne, nemyslím teď, že by to mělo být, až budu mít 103 roky. Ale přál bych si žít až do smrti v takovém zdraví, abych mohl být až do poslední chvíle užitečným a platným členem rodiny. Aby se pro mne smrt stala něčím, co mne překvapí třeba ve 103 létech.