Hlava ve lví tlamě

Už minule jsem psal, že mne při posledním zastavení se nad 57. žalmem poprvé napadlo, že tím největším nepřítelem nemusí být válečný konflikt, přírodní katastrofa, pronásledování kvůli víře nebo smrtelná nemoc.

     Ještě horším nepřítelem je vše, co nás svádí k hříchu. Protože jen hřích a náš postoj k němu nás může připravit o věčný život.
Ve chvíli, kdy si uvědomuji, že jsem v pokušení, kterému asi neodolám, je na místě prosba, kterou David zformuloval do slov:
"Sešli mi pomoc, pomoc z výsosti,
   smiluj se, Bože, stůj při mně.
Nenech mne jen tak na prach rozdupat,
   ukaž svou milost a svou věrnost." (Žalm 57,4)
Dokud jsem při čtení tohoto žalmu vnímal jeho obsah doslovně a představoval jsem si nepřátelské vojsko, které mne chce zničit, tak to pro mne bylo čtení něčeho, co se mne zase až tak moc netýká. Ještě nikdy jsem nebyl v situaci, kdy bych byl v obklíčení lidí, kteří mají připraveny zbraně a chtějí mne zabít.

     Jakmile jsem si místo takových nepřátel představil pokušení, satanovy léčky a samotný hřích a jeho původce, ďábla, získal Davidův žalm najednou velice osobní rozměr. Protože s takovým nebezpečím se setkávám každý den.
Najednou jsem měl pocit, že rozumím i pokračování Davidovy písně:
"Mám hlavu stále jako ve lví tlamě,
   s dravými šelmami uléhám ke spánku,
   cení na mne zuby jako zbraně,
   meč jejich jazyka mám nad hlavou." (Žalm 57,5)
Během přemýšlení nad těmito slovy se mi vybavila má první návštěva v cirkusu. Byl tam člověk, kterého jsem tehdy považoval za hrdinu. Běhalo kolem něho několik lvů, které dokázal ovládat pomocí biče. Poslouchali ho tak dokonale, že jednomu z nich dokonce opakovaně strčil svou hlavu do jeho tlamy, která byla plná zubů, ze kterých šla hrůza i na tu dálku, která mne od nich dělila. Dnes už v tom žádné hrdinství nevidím. Spíš to považuji za hazard s vlastním životem.

     David ale nepíše o drezůře šelem. Nemá na mysli ochočeného lva, který ví, že se nesmí zakousnout, protože to by pak nedostal lahůdku, kterou ho jeho pán odmění vždy, když z jeho tlamy vytáhne svou hlavu neporušenou. David píše o divokém lvu. Nakonec, on sám lva zabil, když pásl ovce svého otce. Musel je chránit před lvy, medvědy a smečkami vlků.
David dobře ví, jaké je to usínat v divočině s vědomím, že každou chvíli může přijít útok šelmy, která se skrývá někde blízko v křoví. Často před spaním prosil Boha, aby mu seslal anděla, který by strážil jeho spánek.

     Hřích je šelma, která číhá na svou příležitost. Vlastně i z ďábla, který byl původně nejkrásnějším božím stvořením, se postupem stala bestie, zabiják, co vraždí jen pro vlastní potěšení. David ale ví, že je tu někdo, kdo je mocnější než ďábel i všechna jeho pokušení.

     Protože jde o Davidův žalm, tak si z něho můžeme vzít poučení, že Bůh je mocnější než ďábel a má moc nás vysvobodit, když skončíme v ďáblově pasti. Je dobré vědět, že ho mohu volat, když má hlava uvízne ve lví tlamě.