Bůh žehná i soudí

Vzpomínám, jak jsem ještě jako kluk mohl pozorovat dva sousedy. Oba dva pracovali na stejném pracovišti. Měli stejnou pracovní dobu, stejnou pracovní náplň a také dostávali výplatu ve stejné výši.

Jeden z nich vždy, když došla řeč na práci, projevoval vděčnost za to, že ji má. Druhý neustále žehral na to, jak málo mu platí, že chodí domů unavený...
        Je to zvláštní, jak se naše hodnocení může lišit. To, co jeden hodnotí jako hrůzu a děs, považuje druhý za projev Božího požehnání. David říká:
"Ten, komu Bůh žehná, bude vyvýšen,
   koho Bůh odsoudí, bude vyhlazen." (Žalm 37,22)
        Myslím, že toto Davidovo poznání se promítá už do našeho současného života. Nemusí tu jít až o ten věčný. Člověk, který vnímá vše dobré ve svém životě jako projev Boží přízně a dobroty, bývá šťastnější, než ten, který na to lepší stále jen čeká.

        Vzpomínám na jednu dovolenou v Řecku. Když jsme přijeli na místo, tak jsme hodnotili, že to není nic moc. Uvažoval jsem, že si budu stěžovat. Manželka to ale viděla jinak a díky ní jsem nakonec změnil názor. Rozhodl jsem se, že si nebudu kazit dovolenou.
        Začal jsem se radovat z toho, že mohu hodit za hlavu všední starosti a mohu tři týdny odpočívat s rodinou u teplého moře. Najednou jsem viděl krásné nebe, modré moře, sladké hrozny a spoustu dalších důvodů k radosti. Celá ta dovolená je pro mne důkazem pravdivosti Davidových slov, kterými pokračuje.
"Bůh dává jistotu krokům spravedlivého,
   s potěšením sleduje cestu, kudy chodí.
I kdyby klopýtnul, nenechá jej padnout,
   za ruku ho vede, podrží jej Bůh." (Žalm 37,23-24)

        David ale pokračuje dál slovy, nad kterými se mnozí pozastavují:
"Za celý svůj dlouhý život jsem ani jedinkrát
   nepotkal spravedlivého, který by žebral,
   opuštěn od Boha i od potomků." (Žalm 37,25)
        Je to pravda, že spravedlivý nemůže nikdy padnout mezi ty, kdo nemají co jíst a nemají ani nikoho, kdo by jim pomohl? Je pravda, že Bůh nikdy neopustil spravedlivého? David píše: "Nikdy jsem neviděl!" Neříká, že se to nemůže stát. Mám podobnou zkušenost. Také jsem nic takového nikdy neviděl.

        Tím netvrdím, že spravedlivý musí být bohatý. Spíš mám na mysli to, že ti, které považuji za spravedlivé, dokážou žít spokojeně i v takových podmínkách, které druzí považují za neštěstí. Spravedlivý možná, podobně jako Jób, může mít někdy pocit, že ho Bůh opustil. Nakonec ale zjistí, že je to jen pocit a pozná, že Bůh s ním byl i tehdy, když mu bylo nejhůř.
        Není umění vnímat Boží požehnání, když mám dostatek. Spravedlivý dokáže vidět Boží požehnání i v době, kdy se musí naučit šetřit a myslet na další den. Bez toho by přece nemohl být tak prospěšný i druhým lidem.
"Naopak, ten může štědře potřebným ještě půjčovat,
   i jeho potomci bývají požehnáním." (Žalm 37,26)
        Přál bych si, aby to, co tu David píše o spravedlivých, platilo o mně i mých synech. Proč jsem se nezmínil o manželce? Ne, nezapomněl jsem na ni, ani nejsme ve válce. O ní to vše totiž platí už teď.

        Bůh žehná i soudí. Je na mně, co si vyberu. Zda jeho požehnání nebo soud.