Brodím se zlem

Občas se setkávám s křesťany, kteří řeší jeden problém. Po létech snahy žít v souladu s Božími zákony, mají najednou pocit, že jsou na tom se svou morálkou a hříšností hůř, než na začátku cesty s Bohem. Nechápou, jak je to možné.

        O něčem podobném píše i David:
"Brodím se zlem a nevidím mu konce,
   pod svými vinami jsem jako zavalen.
Je jich snad víc, než na hlavě mám vlasů,
   až přemáhá mě z toho malomyslnost." (Žalm 40,13)
Když se přiblížil k Bohu a pocítil jeho přítomnost ve svém životě, měl pocit, že se topí v bažině vlastních hříchů. Jak je to možné? Proč ten, kdo žije s Ježíšem, stále vnímá svou hříšnost? Odpověď je prostá. Ve světle Ježíšovy svatosti najednou vidíme hříchy, kterých jsme si na sobě dřív nevšímali. A jak se stále více a více zmenšuje vzdálenost mezi mnou a Bohem, světla přibývá a já začínám vnímat i ty věci, které jsem dřív považoval za prkotinu.

        Jak rozeznám tento proces od toho, co dělá ďábel? Ten se nám snaží namluvit, že jsme tak hříšní, že už u Boha nemáme žádnou šanci. David nabízí řešení:
"Jen ty mne, Bože, můžeš vysvobodit,
   pospěš mi, prosím, rychle na pomoc." (Žalm 40,14)
Pokud mne na můj hřích upozorňuje Ježíšova svatost, pak pociťuji stále silněji potřebu svěřit práci na mé obnově a proměně Ježíši. Neprožívám depresi ze své vlastní zkaženosti, ale mé nitro naopak plní nová naděje, že jsem na dobré cestě. Navíc se dokážu radovat z toho, že mnohé problémy už Bůh z mého života odstranil. Díky tomu přestávám hledat chyby na lidech okolo mne a mám najednou chuť je spíš povzbuzovat než kritizovat.

        Tento stav má ještě jednu velkou výhodu. Už se nemusím trápit tím, co si o mně myslí jiní lidé. Daleko víc mi záleží na tom, jaký názor na mne má můj Bůh. Poznání Boží lásky a jistota jeho přijetí mne zbavují strachu z veřejného mínění. Je to svoboda, která dnes chybí většině lidí okolo nás. David, který ji poznal, píše:
"Ti, kdo mne s chutí odsuzují k smrti,
  ať sami nad sebou se zardí
   a zastydí se všichni, kdo mi přáli zlé." (Žalm 40,15)
Jakmile zažiji jistotu Božího přijetí, začnu se úplně jinak dívat na svět okolo mne. Najednou nebudu mít pocit, že si na mě všichni ukazují prstem. Najdu radost z toho, že mne Bůh obdaroval schopnostmi, které mohu využívat nejen k vlastnímu prospěchu, ale i pro dobro lidí, kteří žijí v mém okolí.
        Posměch a urážky se stanou něčím, co přejdu s ledovým klidem. Bůh přece ví, jaký jsem. Zná mé silné stránky, stejně jako ty slabé. Přesto mne má rád a mám pro něho tak velkou cenu, že byl za mne ochotný i zemřít.
        A co s těmi, kdo se mi smějí?
"Ať jejich škodolibý posměch
   vrátí se zpět na jejich hlavy,
  těch, kdo mi říkali: Dobře ti tak." (Žalm 40,16)
David jim nepřeje nic zlého. Jen to, aby zakusili, jak svým jednáním ubližují. Možná si pak uvědomí, kolik zla napáchali a rozhodnou se hledat Boží odpuštění i sílu k vlastní proměně. Možná se pak vydáme na cestu do Božího království společně.