Ať mi nezůstane jen ta Zeď nářků

Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ (Lukáš 21,5+6)

Musela to být nádherná stavba. Bílý kámen i pozlacená střecha zářily do dálky. Zvláště ráno a večer to musel být úžasný pohled. Židé tak měli být na co hrdí. Každá generace se snažila udělat něco pro to, aby jejich chlouba byla ještě krásnější.

     Jednoho dne sedí učedníci se svým Mistrem kousek za městem a dívají se na Jeruzalém. Když šli cestou kolem chrámu, všichni se rozplývali nad jeho krásou a ještě teď z nich byla cítit hrdost na tuto chloubu Židů.
     V té chvíli Ježíš říká něco, čemu nechtěli věřit. To, na co jsou tak hrdí, bude už brzy zničeno. Vlastně bude zničen také Jeruzalém a národ bude rozprášen po celé Římské říši. Tradiční pohled na Mesiáš selže, protože jeho posláním není obnovit Davidovo království pro Židy, ale obnovit Boží obraz v člověku. Tím oživí naději na Boží království, které bude i na naší zemi.

     Ježíš se snaží učedníky připravit na budoucnost, která nebude odpovídat jejich očekávání. Pokud bude jejich víra závislá na chrámu, tak se z nich brzy stanou bezvěrci. Pokud ale dají ve svém srdci prostor Bohu, pak jejich důvěra v Hospodina přežije i to, co se jim teď zdá jako nemožné.

     Nezničitelný chrám postavený z obrovských kvádrů nám dnes připomíná jen „Zeď nářků“. Čemu věřím já? Ježíš varuje, že vše bude jednou rozmetáno. Pokud v centru mé víry není Stvořitel, pak jednou ani z ní nezůstane kámen na kameni.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)